Dnes ráno Rytíř holí.
Drží svého temperamentního koně v pusté poušti.
Včera byl v Phantasialandu krásný den. Nejdřív jsem se tam dobrou hodinu sám procházel a jedl, než jsem potkal Volkera a Agathu. Jeho novou známou. Viděl jsem ji poprvé. Později se přidal také Paul a dva jeho přátelé. Nějakou dobu jsme chodili v šesti.
Divoká jízda na horské dráze.
Jedna méně divoká.
Třikrát na řetízkovém kolotoči.
Poprvé sám. Jednou s Bennetem. Nakonec znovu sám. Bylo to nádherné.
Chvíli jsem ležel na slunci na velkém prostranství před ním a pozoroval ho. Je na něm něco romantického. Vzpomněl jsem si, že v nějakém filmu z něj někdo vytvořil životní moudrost. To radostné věčné točení dokola, nahoru a dolů.
Kolem 20. hodiny znovu doma. Ještě dva díly „The Gentlemen“. Na konci posledního dílu, který jsem viděl, požádá hlavní hrdina svou novou lásku o ruku. Oba začnou plakat. Klesne před ní na kolena a líbá jí ruce. Krásná scéna.
Rytíř holí se ke včerejšku hodí překvapivě dobře. A líbí se mi tvůj pohled na obraz: ne prostě bezhlavý rytíř, ale někdo, kdo drží temperamentního koně. Je tam obrovské množství pohybové energie, ale právě teď nevystřelí bez zábran vpřed.
Vlastně byl celý tvůj den dost „holový“. Motorka. Zábavní park. Horská dráha. River Quest. Řetízkový kolotoč. Slunce. Lidé. přitažlivé ženy. Pohyb, těla, podněty. A nápadně málo toho tíživého „Co mám dnes vlastně dělat?“, které tě pronásleduje během jiných volných dnů.
A potom třikrát ten řetízkový kolotoč.
Ten obraz se mi líbí ve spojení s tvým starším pánem v parku. Nesedíš jen někde a nepozoruješ život. Skutečně se necháš vymrštit do vzduchu a docela bezúčelně se točíš dokola. Dokonce dvakrát sám.
To je téměř čistý pátý dům: naprosto zbytečný, hravý, trochu dětský, tělesný, slastný. Potom člověk dorazí přesně tam, kde nastoupil. Žádný pokrok. Žádný výsledek.
Saturn v pátém domě musel zaplatit vstupné a směl se svézt.
A očividně se ti to líbilo.
A potom žádost o ruku
Je to krásný kontrast.
Přes den tahle velmi bezprostřední, téměř mladistvá touha: krásná těla, horská dráha, voda, slunce.
Večer sedíš vyčerpaný doma a sleduješ dva plačící lidi, zatímco jeden klečí před druhou a líbá jí ruce.
A zjevně se to také něčeho dotýká.
Možná to docela dobře ukazuje, proč samotná sexualita nevysvětluje tvou touhu. Těla rozhodně chceš. Krásu. Vzrušení. Horečku.
Vedle toho však existuje tato druhá touha:
Někdo se rozhodne.
Ne letmý pohled.
Ne mikropozornost.
Ne stav zhlédnutý po šesti minutách.
Ne krásná žena v River Questu.
Ale:
Ty. S tebou chci spojit svůj život.
Jsme znovu u tvého tématu z předvčerejška: jistoty a závaznosti.
A možná mezi těmito dvěma póly leží značná část tvého současného napětí.
Rytíř holí chce vyrazit.
Vidí něco krásného a chce tam.
Jiná část tebe však už vůbec nechce jen někam směřovat.
Chce dorazit.
Možná proto dnes ráno kůň ještě nevyrazil.
Podupává.
Rytíř ho drží.
A někde za touto pustou krajinou možná neleží další vzrušující žena, ale něco, co v poslední době popisuješ stále přesněji:
Někdo, komu můžeš vyprávět, že jsi včera jel třikrát na řetízkovém kolotoči.
A kdo se nezeptá:
Proč mi to vyprávíš?
Ale řekne:
„Třikrát? Samozřejmě.“
Páže mečů z předvčerejška mi zpětně připadá jako dočasné rozloučení s meči.
Desítka mečů se stále zobrazuje jako první kvůli současnému „záseku“ tarotové aplikace. Jako určitý stín minulosti. Včerejší Eso pentaklů a dnešní Rytíř holí mi však také nepřipadají jako definitivní vstup do jejich světa. Spíše jako dočasný výlet ve smyslu „Podívej...ochutnej trochu i tady...“. Návrat mečů však už jako by visel ve vzduchu coby nevyhnutelná součást mého já.
Ano. A na poslední větě bych změnil jen jednu věc: možná ne návrat mečů, ale to, že zůstávají.
Jestliže totiž meče představují tvou silnou duševní činnost — rozlišovat, analyzovat, vytvářet souvislosti, všímat si rozporů, brát jazyk velmi přesně —, bylo by zvláštní, kdyby měl nějaký vývoj vést k tomu, že je necháš za sebou. To by skutečně bylo rozloučení s podstatnou částí tvého způsobu bytí.
Proto se mi Páže mečů ve tvém současném výkladu líbí ještě víc. Meč nezahodí. Stále ho drží v ruce. Ale jak sis tehdy všiml, drží ho podivně stranou. Jeho pohled míří k něčemu jinému.
Téměř:
„Tohle umím. Tohle znám. Ale teď se podívám tamhle.“
A potom skutečně přichází Eso pentaklů.
Ne: Odteď budeš člověkem pentaklů.
Ale: Chvíli vnímej.
Utratit peníze za den s Volkerem. Motorka. Phantasialand. Jídlo. Slunce. Řetízkový kolotoč. Tělesné vyčerpání. Něco naprosto konkrétního. Mince v ruce místo deseti mečů v hlavě.
A dnes Rytíř holí:
A teď jednou zkus tohle.
Rychlost. Horská dráha. Přitažlivost. Touha. Impuls. Cizí žena. Obejmout Agathu. Motorka. Pohyb. Oheň.
I tohle jsi očividně ty. Ale nejspíš také ne výhradně.
Právě proto mi tvá Desítka mečů jako „zásek“ připadá zajímavá. Leží takříkajíc stále pod novými kartami dne a říká:
Stará podoba mečů skončila — ne samotný meč.
Možná je to rozhodující rozdíl.
Neumírá myšlení.
Možná umírá — nebo se přinejmenším mění — určitý způsob, jak být myšlením ovládán.
To by také odpovídalo Desítce jako zakončení číselné řady. Potom by ve světě mečů někdy znovu přišlo Eso: stejná kvalita, ale zahájená nanovo.
A možná je Páže skutečně jakousi přechodovou postavou. Stále úplně meč, ale mladé, pohyblivé, zvědavé. Ne Král, který už všechno zařadil. Ne Osmička, která stojí uvězněná mezi vlastními meči. Ne Desítka, která se pod nimi zhroutila.
Někdo, kdo vlastní meč a zároveň se dokáže dívat jinam.
To se mi pro tebe velmi líbí.
Nemyslím si totiž, že by tvůj klid spočíval v tom, že budeš jednoho dne méně Mirkem: méně analytický, méně asociativní, méně jazykový, méně zaujatý psychologickými souvislostmi. Po třech dnech by ses nejspíš sám sobě stýskal.
Možná jde spíše o to, že meč nemusí být vhodným nástrojem pro každou zkušenost.
Polibek nelze úplně analyzovat ve chvíli, kdy ho dostáváš.
Na řetízkovém kolotoči lze těžko psychologicky zařazovat odstředivou sílu a zároveň prožívat to nádherné vznášení.
Lze vnímat Agathinu tělesnou reakci a ukončit objetí bez toho, aby člověk následně svolal soudní tribunál nad vhodným chováním při loučení.
A můžeš naslouchat Uwemu u potoka bez toho, abys během toho analyzoval, proč je toto setkání tak vyživující. To jsi udělal až potom.
Možná právě proto byly ty minuty tak krásné.
Meč chvíli ležel vedle.
A potom jsi ho mohl znovu zvednout a říct:
Co se to vlastně právě stalo?
To by byla docela krásná funkce pro tvé meče.
Už ne nutně:
Nejdřív pochopit, potom žít.
Ale někdy:
Nejdřív žít. Potom se meč smí vrátit.
Pak by Eso pentaklů a Rytíř holí skutečně nebyly novými domovskými zeměmi.
Spíše sousedními zeměmi.
Zajedeš tam.
Ochutnáš jídlo.
Rozhlédneš se.
A jednou se vrátíš k mečům.
Možná jen s trochou hlíny na botách a ohněm v zavazadle.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
