O hlouposti od Roberta Musila (2.10.2026)

Musil:

Dámy a pánové!
Kdo se dnes opováží mluvit o hlouposti, vystavuje se nebezpečí, že různými způsoby přijde k úhoně; může mu to být vykládáno jako troufalost, ba dokonce jako narušování soudobého vývoje. Sám jsem už před řadou let napsal: »Kdyby se hloupost nepodobala pokroku, nadání, naději či zlepšení až k nerozeznání, nikdo by nechtěl být hloupý.«

Bylo to roku 1931; a nikdo se neodváží pochybovat, že svět od té doby spatřil další pokrok a zlepšení! Otázka tak pozvolna nabývá jisté neodkladnosti: Co je vlastně hloupost?

Nechtěl bych ani přehlédnout, že jako básník znám hloupost ještě mnohem déle; mohl bych dokonce říci, že jsem s ní leckdy byl v kolegiálním poměru! A jakmile muž v básnictví otevře oči, ocitá se navíc tváří v tvář sotva popsatelnému odporu, který jako by dokázal nabýt všech podob:

ať osobní, například důstojné podoby profesora dějin literatury, který, zvyklý mířit do nekontrolovatelných vzdáleností, v přítomnosti zhoubně střílí vedle;

ať vzdušně obecné, jako proměna kritického soudu v soud obchodnický od chvíle, kdy Bůh ve své pro nás stěží pochopitelné dobrotě udělil lidskou řeč také výrobcům zvukových filmů.

Jeden či druhý takový jev jsem už dříve vícekrát popsal; není však třeba to opakovat ani doplňovat (a vzhledem ke sklonu k velikosti, který dnes všechno má, by to zřejmě bylo dokonce nemožné): stačí jako jistý výsledek zdůraznit, že neumělecké založení národa se neprojevuje teprve ve zlých dobách a hrubým způsobem, nýbrž už v dobrých a všemi způsoby, takže se útlak a zákaz liší od čestných doktorátů, jmenování do akademií a udílení cen pouze stupněm.

Vždy jsem měl za to, že tento mnohotvárný odpor národa, který se chlubí láskou k umění, vůči umění a jemnějšímu duchu není nic jiného než hloupost, snad její zvláštní druh, zvláštní hloupost umělecká a možná i citová, která se však každopádně projevuje tak, že to, čemu říkáme krasodušství, je zároveň i krasohloupost; a ani dnes nevidím příliš mnoho důvodů, proč bych měl od tohoto názoru ustupovat.

Samozřejmě nelze hlouposti přičítat všechno, čím bývá znetvořena tak celolidská záležitost, jakou je umění; jak nás zvláště naučily zkušenosti posledních let, musí zbýt místo také pro různé druhy bezcharakternosti.
Nemělo by se však namítat, že pojem hlouposti zde nemá co pohledávat, protože se vztahuje k rozumu, nikoli k citům, kdežto umění závisí na nich.
To by byl omyl.
I estetický požitek je soud a cit. A žádám vás o svolení, abych k této velké formuli, kterou jsem si vypůjčil od Kanta, směl připojit nejen připomínku, že Kant mluví o estetické soudnosti a soudu vkusu, nýbrž abych směl rovnou zopakovat i antinomie, k nimž vede:

Teze: Soud vkusu se nezakládá na pojmech, protože jinak by o něm bylo možné disputovat (rozhodnout důkazem).

Antiteze: Zakládá se na pojmech, protože jinak by o něm nebylo možné ani vést spor (usilovat o shodu).

A nyní bych se chtěl zeptat, zda podobný soud s podobnou antinomií neleží také v základu politiky a zmatku života vůbec? A nesmíme tam, kde sídlí soudnost a rozum, očekávat také jejich sestry a sestřičky, různé způsoby hlouposti?
Tolik o její důležitosti. Erasmus Rotterdamský ve své půvabné a dodnes neopotřebované »Chvále bláznivosti« napsal, že bez některých hloupostí by člověk ani nepřišel na svět!

*

Pocit stejně zahanbující jako mohutné vlády hlouposti nad námi dávají mnozí lidé najevo tím, že se přátelsky a spiklenecky tváří překvapeně, jakmile uslyší, že se někdo, komu důvěřují, chystá vyvolat tuto nestvůru jejím jménem.
Tuto zkušenost jsem mohl zpočátku učinit nejen sám na sobě, nýbrž jsem brzy poznal i její historickou platnost, když mi při hledání předchůdců v pojednávání o hlouposti – o nichž se mi jich dostalo do povědomí nápadně málo; mudrci však zřejmě dávají přednost psaní o moudrosti! – jeden učený přítel zaslal tiskem vydanou přednášku z roku 1866, jejímž autorem byl Joh. Ed. Erdmann, Hegelův žák a profesor v Halle.
Tato přednáška, která se jmenuje »O hlouposti«, začíná hned tím, že už její ohlášení bylo přijato smíchem; a od té doby, co vím, že se něco takového může přihodit dokonce i hegeliánovi, jsem přesvědčen, že takové chování lidí k těm, kdo chtějí mluvit o hlouposti, má zvláštní význam, a velmi nejistě setrvávám v přesvědčení, že jsem vyzval mocnou a hluboce rozpolcenou psychologickou sílu.

Proto raději hned přiznám svou slabost, v níž se vůči ní nacházím: nevím, co je. Neobjevil jsem žádnou teorii hlouposti, s jejíž pomocí bych se mohl odvážit zachránit svět; ba ani v mezích vědecké zdrženlivosti jsem nenalezl výzkum, který by si ji vzal za předmět, ani pouhou shodu, která by se při pojednávání o příbuzných věcech tak či onak utvořila ohledně jejího pojmu. Může to být mou neznalostí, ale pravděpodobnější je, že otázka »Co je hloupost?« odpovídá dnešním návykům myšlení právě tak málo jako otázky, co je dobrota, krása nebo elektřina.

Přesto není touha vytvořit si tento pojem a co nejstřízlivěji odpovědět na takovou předběžnou otázku všeho života nijak málo přitažlivá; a tak jsem jednoho dne i já propadl otázce, co hloupost »doopravdy« je, a nikoli jak se naparuje, což by bylo mnohem spíše mou profesní povinností a dovedností popsat. A protože jsem si nechtěl pomáhat básnickým způsobem a vědeckým jsem to nedokázal, pokusil jsem se o to nejnaivněji, jak se v takových případech vždy nabízí: prostě jsem sledoval užívání slova hloupý a jeho rodiny, vyhledával nejobvyklejší příklady a pokoušel se dát dohromady, co jsem právě zapisoval.

Takový postup má bohužel vždy něco z honu na běláska zelného: To, o čem se domníváme, že to pozorujeme, sice chvíli sledujeme, aniž bychom to ztratili, ale protože z jiných směrů přilétají po docela stejných klikatých drahách další, velmi podobní motýli, brzy už nevíme, zda se stále ženeme za týmž. Ani příklady z rodiny hlouposti tedy nepůjde vždy rozlišit podle toho, zda spolu ještě opravdu původně souvisejí, nebo zda pouze zvnějšku a bezděčně převádějí pozorování od jednoho ke druhému; a nebude docela snadné vměstnat je pod jeden klobouk, o němž lze říci, že skutečně patří hlupákovi.

*

Za takových okolností je však skoro jedno, jak začneme, začněme tedy nějak: nejlépe asi hned počáteční obtíží, že každý, kdo chce mluvit o hlouposti nebo se takového hovoru účastnit s užitkem, musí o sobě předpokládat, že není hloupý; a tedy vystavuje na odiv, že se považuje za chytrého, ačkoli se právě to všeobecně pokládá za znamení hlouposti!

Zabýváme-li se nyní otázkou, proč se pokládá za hloupé dávat na odiv, že je člověk chytrý, nabízí se nejprve odpověď, na níž jako by ulpíval prach prastaré domácnosti: že je opatrnější neukazovat se jako chytrý. Je pravděpodobné, že tato hluboce nedůvěřivá opatrnost, dnes na první pohled už zcela nepochopitelná, pochází ještě z poměrů, v nichž bylo pro slabšího skutečně chytřejší nebýt pokládán za chytrého: jeho chytrost mohla silnému jít po krku! Hloupost naproti tomu ukolébává nedůvěru; »odzbrojuje«, jak se říká ještě dnes.

Stopy takové staré prohnanosti a hloupé vychytralosti se skutečně stále nacházejí ve vztazích závislosti, kde jsou síly rozděleny tak nerovnoměrně, že slabší hledá spásu v tom, že se dělá hloupějším, než je; projevují se například jako takzvaná selská chytrost, dále ve styku služebnictva s panstvem, které má vzdělání stále na jazyku, ve vztahu vojáka k nadřízenému, žáka k učiteli a dítěte k rodičům. Toho, kdo má moc, dráždí méně, když slabý nemůže, než když nechce. Hloupost jej dokonce »přivádí k zoufalství«, tedy zcela nepochybně do stavu slabosti!
S tím se znamenitě shoduje, že jej chytrost snadno »popudí«! U podřízeného se sice cení, ale jen dokud je spojena s bezpodmínečnou oddaností. V okamžiku, kdy jí toto osvědčení o dobré pověsti chybí a není jisté, zda slouží prospěchu vládnoucího, bývá méně často nazývána chytrostí než neskromností, drzostí či záludností; a často vzniká poměr, jako by přinejmenším odporovala cti a autoritě vládnoucího, i když ve skutečnosti neohrožuje jeho bezpečí.

Ve výchově se to projevuje tím, že vzpurný nadaný žák je trestán s větší prudkostí než ten, který odporuje z tuposti. V morálce to vedlo k představě, že vůle musí být tím horší, čím lepší je vědění, proti němuž jedná.

Ani justice nezůstala tímto osobním předsudkem zcela nedotčena a chytré provedení zločinu obvykle posuzuje se zvláštní nepřízní jako »rafinované« a »citově otrlé«.

A z politiky si každý může vzít příklady tam, kde je najde.

Ale také hloupost – zde bude zřejmě nutno namítnout – dokáže dráždit a za všech okolností rozhodně neuklidňuje.

Stručně řečeno, obyčejně vyvolává netrpělivost, ve výjimečných případech však i krutost; a odporné výstřelky této chorobné krutosti, obvykle označované jako sadismus, dost často stavějí hloupé lidi do role oběti.
Zřejmě to pramení z toho, že krutému padnou za kořist snáze než jiní; zdá se to však souviset i s tím, že jejich ze všech stran citelná bezbrannost rozeštvává představivost jako pach krve loveckou vášeň a láká ji do pustiny, kde krutost zachází »příliš daleko« skoro jen proto, že už nikde nenachází hranici.

To je rys utrpení u samotného původce utrpení, slabost zasazená do jeho surovosti; a třebaže privilegované rozhořčení uraženého soucitu jen zřídka dovolí si toho všimnout, patří přece i ke krutosti, stejně jako k lásce, dva, kteří se k sobě hodí! Pojednat o tom by ovšem bylo dostatečně důležité u lidstva, které je svou »zbabělou krutostí vůči slabším« (a tak přece zní i nejběžnější vymezení sadismu) souženo tolik jako to dnešní; ale se zřetelem k hlavní linii sledované souvislosti a při letmém sbírání prvních příkladů musí už i to, co o tom bylo řečeno, patrně platit za odbočku, a celkově z toho nelze získat nic víc než poznání, že může být hloupé chválit se svou chytrostí, ale že také není vždy chytré vzbuzovat pověst hlouposti.

Nelze z toho nic zobecnit; nebo jediným zobecněním, které by už zde bylo přípustné, by muselo být, že nejchytřejší je činit se na tomto světě vůbec co nejméně nápadným! A skutečně se tato závěrečná čára pod veškerou moudrostí netahala nijak zřídka.

Ještě častěji se však z tohoto lidem se vyhýbajícího výsledku užívá jen zpola nebo pouze symbolicky v zastoupení, a tehdy zavádí úvahu do okruhu příkazů skromnosti a ještě obsáhlejších příkazů, aniž by musela oblast hlouposti a chytrosti zcela opustit.
Ze strachu, aby nevypadali hloupě, stejně jako ze strachu, aby neporušili slušnost, se mnozí lidé sice považují za chytré, ale neříkají to. A cítí-li se přece nuceni o tom mluvit, vyjadřují to opisem, když o sobě například řeknou: »Nejsem hloupější než ostatní.«
Ještě oblíbenější je co nejnezúčastněněji a nejvěcněji podotknout: »Snad o sobě mohu říci, že mám normální inteligenci.« A někdy se přesvědčení o vlastní chytrosti vynoří i zadními vrátky, například v úsloví: »Nenechám ze sebe dělat hlupáka!«

Tím pozoruhodnější je, že se za nesmírně chytrého a dobře vybaveného nepovažuje ve svých myšlenkách jen skrytý jednotlivec, nýbrž že i dějinně působící člověk o sobě, jakmile k tomu má moc, říká či nechává říkat, že je nadmíru chytrý, osvícený, důstojný, vznešený, milostivý, Bohem vyvolený a povolaný k dějinám.
Ano, rád to říká i o někom jiném, jehož odrazem se cítí ozářen. Zkamenělo to v titulech a osloveních jako Veličenstvo, Eminence, Excelence, Magnificence, Milost a podobných a vědomí je už téměř neoživuje; v plné živosti se to však ihned znovu projeví, když dnes člověk mluví jako masa.

Zejména jistá nižší střední vrstva ducha a duše se vůči potřebě povyšovat se chová zcela nestoudně, jakmile vystupuje pod ochranou strany, národa, sekty či uměleckého směru a smí říkat My místo Já.
S výhradou, která se rozumí sama sebou a může zůstat stranou, lze tuto povýšenost nazvat i ješitností; a duši mnoha národů a států dnes skutečně ovládají city, mezi nimiž ješitnost nepopiratelně zaujímá jedno z předních míst. Mezi hloupostí a ješitností však odedávna existuje důvěrný vztah a snad nám poskytuje vodítko. Hloupý člověk působí obvykle ješitně už proto, že mu chybí chytrost, aby to skryl; vlastně však ani toho není zapotřebí, protože příbuznost hlouposti a ješitnosti je bezprostřední: ješitný člověk budí dojem, že podává menší výkon, než by mohl; podobá se stroji, který vypouští páru netěsným místem. Staré přísloví »Hloupost a pýcha rostou na jednom dřevě« neznamená nic jiného, stejně jako výraz, že ješitnost »zaslepuje«.

S pojmem ješitnosti skutečně spojujeme očekávání nižšího výkonu, neboť německé slovo »eitel« ve svém hlavním významu znamená téměř totéž co »marný«. A toto snížení výkonu se očekává i tam, kde výkon ve skutečnosti je: ješitnost a talent se přece také nezřídka pojí; tehdy však nabýváme dojmu, že by bylo možné dosáhnout ještě více, kdyby v tom ješitný člověk nebránil sám sobě. Tato houževnatě ulpívající představa sníženého výkonu se později ukáže také jako nejobecnější představa, kterou o hlouposti máme.

Jak známo, ješitnému chování se však lidé vyhýbají nejen proto, že může být hloupé, nýbrž především také jako porušení slušnosti. »Samochvála smrdí,« praví jadrné rčení, a znamená to, že velkohubost, přílišné mluvení o sobě a chlubení se nepokládá jen za nerozumné, nýbrž i za neslušné.

Nemýlím-li se, patří takto porušené požadavky slušnosti k mnohotvárným příkazům zdrženlivosti a udržování odstupu, které mají šetřit sebelásku, přičemž se předpokládá, že u druhého není menší než u nás samých. Takové příkazy odstupu směřují také proti užívání příliš otevřených slov, upravují pozdrav a oslovení, nedovolují, abychom si navzájem odporovali bez omluvy nebo aby dopis začínal slovem Já; zkrátka vyžadují dodržování určitých pravidel, jen abychom si navzájem »nepřistoupili příliš blízko«. Jejich úkolem je vyrovnávat a uhlazovat styk, usnadňovat lásku k bližnímu i k sobě samému a jakoby udržovat střední teplotu lidských vztahů; a takové předpisy se vyskytují v každé společnosti, v primitivní dokonce ještě více než ve vysoce civilizované, ba zná je i beze slov žijící zvířecí společnost, jak lze snadno vyčíst z mnoha jejích obřadů.

Ve smyslu těchto příkazů odstupu je však zakázáno nejen dotěrně chválit sebe sama, ale také druhé.
Říci někomu do očí, že je génius či světec, by bylo téměř stejně obludné jako to tvrdit o sobě, a pomazat si vlastní tvář a rvát si vlasy by podle dnešního cítění nebylo o nic lepší než urážet někoho jiného. Spokojíme se s poznámkou, že nejsme zrovna hloupější nebo horší než ostatní, jak už bylo výše zmíněno!
Zákaz v uspořádaných poměrech zjevně spočívá právě na bezměrných a neukázněných projevech.

A když byla před chvílí řeč o ješitnosti, v níž se dnes národy a strany povyšují s ohledem na svou osvícenost, je nyní třeba doplnit, že většina, která si dává průchod – právě tak jako jednotlivý megaloman ve svém denním snění – nemá patent jen na moudrost, nýbrž i na ctnost a připadá si statečná, ušlechtilá, nepřemožitelná, zbožná a krásná; a že ve světě vládne zvláštní sklon lidí dovolit si, když vystupují ve velkém počtu, všechno, co je jim jako jednotlivcům zakázáno.
Tato privilegia velkého My dnes přímo vzbuzují dojem, že vzrůstající civilizování a krocení jednotlivce má být vyvažováno úměrně rostoucím odcivilizováním národů, států a svazů smýšlení; a zjevně se v tom projevuje porucha afektu, porucha afektivní rovnováhy, která v zásadě předchází protikladu Já a My i veškerému morálnímu hodnocení. Ale je to – budeme se asi muset zeptat – ještě hloupost, ba souvisí to s hloupostí ještě vůbec nějak?

Vážení posluchači! Nikdo o tom nepochybuje!

Ale před odpovědí raději ještě naberme dech u příkladu, který není nesympatický! My všichni, byť především my muži a zvláště všichni známí spisovatelé, známe dámu, která nám za každou cenu chce svěřit román svého života a jejíž duše se zřejmě vždy nacházela v zajímavém stavu, aniž by došlo k úspěchu, který spíše teprve očekává od nás.
Je tato dáma hloupá? Cosi přicházejícího z množství dojmů nám obvykle našeptává: Je! Zdvořilost i spravedlnost však vyžadují připustit, že jí není zcela a vždy.
Mluví mnoho o sobě a vůbec mnoho mluví.
Soudí velmi rozhodně a o všem.
Je ješitná a neskromná.
Často nás poučuje.
Její milostný život obvykle není v pořádku a vůbec se jí život příliš nedaří.
Neexistují však jiné druhy lidí, na které se také vztahuje všechno nebo většina z toho?
Mnoho mluvit o sobě je například zlozvykem egoistů, neklidných lidí, a dokonce i jednoho druhu melancholiků.

A všechno dohromady platí především o mládí; u něj přímo patří k projevům růstu mnoho mluvit o sobě, být ješitné, poučovat a nemít život v pořádku, zkrátka vykazovat přesně stejné odchylky od chytrosti a slušnosti, aniž by proto bylo hloupé či hloupější, než přirozeně vyplývá z toho, že – ještě prostě nezmoudřelo!

Dámy a pánové! Soudy každodenního života a jeho znalosti lidí se totiž většinou trefují, ale obvykle také vedle. Nevznikly kvůli správnému učení, nýbrž představují vlastně jen duchovní pohyby souhlasu a obrany. I tento příklad tedy učí pouze tomu, že něco může být hloupé, ale nemusí být, že se význam mění podle souvislosti, v níž se něco objevuje, a že je hloupost pevně vetkána do jiného, aniž by někde vyčnívala nit, za niž by bylo možné tkaninu jedním tahem rozpárat.
Dokonce genialita a hloupost spolu nerozlučně souvisejí a zákaz hodně mluvit a hodně mluvit o sobě pod hrozbou trestu, že budeme pokládáni za hloupé, lidstvo obchází zvláštním způsobem: prostřednictvím básníka.
Ten smí ve jménu lidskosti vyprávět, že mu chutnalo nebo že slunce stojí na obloze, smí odhalovat sám sebe, vyzrazovat tajemství, činit doznání, bezohledně skládat osobní účty (alespoň mnozí básníci si na tom zakládají!); a všechno to vypadá právě tak, jako by si zde lidstvo ve výjimce dovolovalo něco, co by si jinak zakázalo. Tímto způsobem bez ustání mluví samo o sobě a s pomocí básníka vyprávělo tytéž příběhy a zážitky už milionkrát, měnilo pouze okolnosti, aniž by z toho pro ně vzešel jakýkoli pokrok či zisk smyslu: nemělo by snad nakonec být podezřelé z hlouposti i v tom, jak svou poezii užívá a jak ji tomuto užívání přizpůsobuje? Já osobně to rozhodně nepokládám za nemožné!

Mezi oblastmi užití hlouposti a nemravnosti – toto poslední slovo chápáno v dnes neobvyklém širším smyslu, který znamená téměř totéž co neduchovnost, nikoli však nerozumnost – existuje složitá totožnost a rozdílnost. A tato sounáležitost se bezpochyby podobá tomu, jak ji Joh. Ed. Erdmann na významném místě své výše zmíněné přednášky vyjádřil slovy, že surovost je »praxí hlouposti«. Řekl: »Slova nejsou... jediným projevem duševního stavu. Týž se projevuje také v činech. Tak i hloupost. Nejen hloupým být, nýbrž hloupě jednat, dopouštět se hloupostí« – tedy praxe hlouposti – »neboli hloupost in Action nazýváme surovostí.« Toto podmanivé tvrzení nás učí neméně než tomu, že hloupost je vadou citu – neboť surovost jí přece je! A to vede přímo zpět směrem k oné »poruše afektu« a »poruše afektivní rovnováhy«, jež už mohly být letmo zmíněny, aniž by se jim dostalo vysvětlení.

Ani vysvětlení obsažené v Erdmannových slovech se nemůže zcela shodovat s pravdou; neboť nehledě k tomu, že mířilo jen na surového, neotesaného jednotlivce v protikladu ke »vzdělání« a zdaleka nezahrnuje všechny podoby užití hlouposti, není ani surovost pouhou hloupostí, ani hloupost pouhou surovostí. Ve vztahu afektu a inteligence, když se spojují v »aplikovanou hloupost«, tak zbývá ještě mnohé vysvětlit; nejprve to musí být vyneseno na světlo, nejlépe patrně opět na příkladech.

*

Mají-li správně vystoupit obrysy pojmu hlouposti, je především nutné zmírnit soud, že hloupost je pouze či převážně nedostatkem rozumu; jak už bylo zmíněno, nejobecnější představa, kterou o ní máme, se totiž zdá být představou selhání při nejrůznějších činnostech, tělesného a duševního nedostatku vůbec.
V našich domácích nářečích pro to existuje výrazný příklad, označení nedoslýchavosti, tedy tělesné vady, slovem »derisch« nebo »terisch«, které patrně znamená »törisch«, tedy pošetilý, a stojí tak blízko hlouposti. Právě tak jako zde se totiž výtka hlouposti lidově užívá i jinde.

Když závodník v rozhodujícím okamžiku poleví nebo udělá chybu, řekne potom: »Byl jsem jako zaražený!« nebo: »Nevím, kde jsem měl hlavu!«, ačkoli podíl hlavy na plavání či boxu lze přece jen pokládat za neostře vymezený. Stejně tak bude mezi chlapci a sportovními druhy ten, kdo se chová neobratně, nazýván hloupým, i kdyby to byl Hölderlin. Existují také obchodní poměry, v nichž se člověk, který není lstivý a bezohledný, pokládá za hloupého. Celkově vzato jsou to hlouposti odpovídající starším druhům chytrosti, než je ta, která se dnes těší veřejné úctě; a jsem-li dobře informován, byly ve starogermánské době nejen morální představy, ale také pojmy toho, co je znalé, zkušené a moudré, tedy pojmy intelektuální, ve vztahu k válce a boji.

Každá chytrost tak má svou hloupost, a dokonce i psychologie zvířat při svých zkouškách inteligence zjistila, že ke každému »typu výkonu« lze přiřadit »typ hlouposti«.
Kdybychom tedy chtěli hledat nejobecnější pojem chytrosti, vyplynul by z těchto srovnání přibližně pojem zdatnosti, a všechno nezdatné by pak mohlo být občas nazváno také hloupým; ve skutečnosti tomu tak je i tehdy, když se zdatnost náležející k určité hlouposti doslova nenazývá chytrostí. Která zdatnost přitom stojí v popředí a v určité době naplňuje pojem chytrosti a hlouposti svým obsahem, závisí na formě života.

V dobách osobní nejistoty se do pojmu chytrosti otisknou lest, násilí, bystrost smyslů a tělesná obratnost; v dobách zduchovnělého – s bohužel nutnými výhradami lze říci také měšťanského – životního smýšlení nastupuje na jejich místo práce hlavou. Přesněji řečeno, měla by tak učinit vyšší duchovní práce, ale během věcí z toho vznikla převaha výkonu rozumu, vepsaná zaměstnanému lidstvu do prázdné tváře pod tvrdým čelem; a tak došlo k tomu, že se dnes chytrost a hloupost, jako by tomu ani nemohlo být jinak, vztahují pouze k rozumu a stupňům jeho zdatnosti, ačkoli je to více či méně jednostranné.

Obecná představa nezdatnosti, od původu spojená se slovem hloupý – jak ve významu nezdatnosti ke všemu, tak ve významu jakékoli jednotlivé nezdatnosti –, má také docela působivý následek, totiž že »hloupý« a »hloupost«, protože označují obecnou neschopnost, mohou příležitostně zaskočit za každé slovo, které má označovat neschopnost zvláštní. To je jeden z důvodů, proč je dnes vzájemná výtka hlouposti tak obludně rozšířena. (V jiné souvislosti také příčina toho, proč lze tento pojem tak obtížně vymezit, jak ukázaly naše příklady.) Stačí se podívat na poznámky na okrajích náročnějších románů, které dlouho obíhaly v téměř anonymním provozu půjčoven; zde, kde je čtenář s básníkem sám, se jeho soud s oblibou vyjadřuje slovem »hloupé!« nebo jeho obdobami jako »pitomé!«, »nesmysl!«, »nevýslovná hloupost!« a podobně.
A stejně tak jsou to první slova rozhořčení, když člověk při divadelních představeních nebo výstavách obrazů vystupuje proti umělci jako masa a pohoršuje se.

Také slovo »kýč« by zde mělo být připomenuto; jako první soud je mezi samotnými umělci oblíbenější než kterékoli jiné, aniž by se však, alespoň pokud vím, dal jeho pojem určit a jeho použitelnost vysvětlit jinak než pomocí slovesa »verkitschen«, které v nářečním užití znamená asi »prodat pod cenou« nebo »rozprodat«. »Kýč« tedy nese význam příliš levného nebo výprodejového zboží a domnívám se, že tento smysl, přenesený ovšem do duchovní oblasti, lze pokaždé položit do základu tam, kde je slovo nevědomky užito správně.
Protože výprodejové zboží a tretky vstupují do tohoto slova především významem nezdatného, nepoužitelného zboží, který je s nimi spojen, a nezdatnost a nepoužitelnost tvoří také základ užívání slova hloupý, stěží bude přehnané tvrdit, že máme sklon označovat za »nějak hloupé« všechno, co se nám nehodí – zvláště pokud jinak předstíráme, že si toho vážíme jako vznešeného nebo krasodušského!

A pro určení tohoto »nějak« je příznačné, že užívání výrazů pro hloupost je těsně prostoupeno druhým užíváním, které zahrnuje stejně nedokonalé výrazy pro nízké a mravně odporné. To obrací pohled zpět k něčemu, čeho si už jednou všiml: ke společnému osudu pojmů »hloupý« a »neslušný«. Neboť nejen »kýč«, estetický výraz intelektuálního původu, nýbrž i morální slova »špína!«, »odporné!«, »hnusné!«, »chorobné!«, »drzé!« jsou zárodečné, nevyvinuté kritiky umění a soudy o životě.
Možná však tyto výrazy ještě obsahují duchovní úsilí, rozdíl ve významu, i když jsou používány bez rozdílu; potom za ně jako poslední zaskočí už opravdu napůl bezeslovný výkřik »Taková podlost!«, který nahrazuje všechno ostatní a dokáže se s výkřikem »Taková hloupost!« dělit o vládu nad světem. Zjevně totiž mohou tato dvě slova příležitostně zaskočit za všechna ostatní, protože »hloupý« přijal význam obecné nezdatnosti a »podlý« význam obecného porušení mravnosti; a zaposloucháme-li se do toho, co dnes lidé říkají jeden o druhém, zdá se, že autoportrét lidstva, jak bez dozoru vzniká ze vzájemných skupinových snímků, je smíchán výhradně z obměn těchto dvou špinavě zbarvených slov!

Možná stojí za to se nad tím zamyslet. Bezpochyby obě představují nejnižší stupeň soudu, který nedospěl k rozvinutí, dosud zcela nečleněnou kritiku, jež sice cítí, že je něco špatně, ale nedokáže říci co. Užívání těchto slov je nejprostším a nejhorším obranným výrazem, jaký lze nalézt; je začátkem odpovědi a zároveň už jejím koncem. Má v sobě něco ze »zkratu« a stává se srozumitelnějším, vezmeme-li v úvahu, že Hloupý a Podlý, ať znamenají cokoli, se používají také jako nadávky.

Význam nadávek totiž, jak známo, nespočívá ani tak v jejich obsahu jako v jejich užití; a mnozí z nás mohou mít rádi osly, ale budou uraženi, nazve-li je tak někdo. Nadávka nezastupuje to, co představuje, nýbrž směs představ, citů a záměrů, kterou nedokáže ani v nejmenším vyjádřit, nýbrž pouze signalizovat. Mimochodem, to má společné s módními a cizími slovy, a proto se taková slova zdají nepostradatelná, i když by se dala dokonale nahradit. Z tohoto důvodu je v nadávkách také cosi nepředstavitelně vzrušujícího, co sice odpovídá jejich záměru, nikoli však obsahu; a snad nejzřetelněji se to ukazuje na posměšných a škádlivých slovech mládeže: dítě může říci »Busch!« nebo »Moritz!« a na základě tajných spojitostí tím přivést jiné k zuřivosti.

Co lze takto říci o nadávkách, škádlivých, módních a cizích slovech, lze říci i o slovech vtipných, heslovitých a milostných; a společné všem těmto jinak tak nestejnorodým slovům je, že slouží afektu a že právě jejich nepřesnost a nevěcnost jim v užití umožňují vytlačovat celé oblasti přiléhavějších, věcnějších a správnějších slov. Život zjevně někdy takovou potřebu má a její hodnota mu má být ponechána; co se však v takových případech děje, je bezpochyby hloupé, kráčí takříkajíc stejnými cestami jako hloupost. Tuto souvislost lze nejzřetelněji studovat na hlavním a státním příkladu bezhlavosti, na panice.

Působí-li na člověka něco, co je pro něj příliš silné, ať náhlé zděšení, nebo trvalý duševní tlak, stává se, že tento člověk náhle udělá »něco bezhlavého«. Může začít řvát, v zásadě ne jinak než dítě, může »naslepo« utíkat před nebezpečím nebo se do něj stejně slepě vrhnout; může se ho zmocnit výbušný sklon ničit, nadávat nebo naříkat. Celkově vzato místo účelného jednání, jež by jeho situace vyžadovala, vyprodukuje spoustu jiných, která jsou zdánlivě vždy, ale až příliš často i skutečně bezúčelná, ba odporující účelu. Tento druh protihry známe nejlépe z »panického strachu«; nechápeme-li však toto slovo příliš úzce, lze mluvit také o panice hněvu, chamtivosti, a dokonce i něžnosti, jako všude tam, kde se stav vzrušení nemůže nasytit způsobem stejně živým jako slepým a nesmyslným.

Že existuje panika statečnosti, která se od paniky strachu liší pouze obráceným směrem působení, už dávno poznamenal muž stejně duchaplný jako statečný.
Psychologicky se to, co se odehrává při nástupu paniky, považuje za výpadek inteligence a vůbec vyššího duchovního ustrojení, na jehož místo vystupuje starší duševní mechanismus; je však třeba dodat, že s ochromením a odříznutím rozumu v takových případech nedochází ani tak k sestupu k instinktivnímu jednání, jako spíše k pohybu, který touto oblastí prochází až k instinktu krajní nouze a poslední nouzové podobě jednání. Tento způsob jednání má podobu naprostého zmatku, je bez plánu a zdánlivě opuštěn rozumem i každým zachraňujícím instinktem; jeho nevědomým plánem je však nahradit kvalitu činů jejich počtem a jeho nemalá vychytralost spočívá v pravděpodobnosti, že mezi stovkou slepých pokusů, které jsou nezdarem, se najde i jeden zásah. Člověk ve své bezhlavosti, hmyz, který tak dlouho naráží do zavřené poloviny okna, až náhodou »vypadne« otevřenou ven, nedělají ve zmatku nic jiného než válečná technika s vypočítavou rozvahou, když »pokryje« cíl palebnou clonou nebo rozptýlenou palbou, ba už když použije šrapnel či granát.
Jinými slovy to znamená nahradit cílené jednání jednáním rozsáhlým; a nic není tak lidské jako nahrazovat jakost slov nebo činů jejich množstvím.

Na užívání neurčitých slov je však cosi velmi podobného užívání mnoha slov, neboť čím neurčitější je slovo, tím větší je rozsah toho, k čemu je lze vztáhnout; a totéž platí o nevěcnosti.

Jsou-li tyto věci hloupé, je skrze ně hloupost příbuzná stavu paniky a ani nadměrné užívání této výtky a jí podobných nebude příliš vzdálené duševnímu pokusu o záchranu archaicko-primitivními – a jak lze patrně právem říci, chorobnými – metodami. A v náležitém užití výtky, že něco je opravdu hloupost či podlost, lze skutečně rozpoznat nejen výpadek inteligence, nýbrž i slepý sklon k nesmyslnému ničení nebo útěku. Tato slova nejsou jen nadávkami, nýbrž zastupují celý záchvat nadávání. Tam, kde už lze něco vyjádřit pouze jimi, je fyzické násilí blízko. Vrátíme-li se k dříve zmíněným příkladům, obrazy jsou v takových případech napadány deštníky (navíc místo toho, kdo je namaloval), knihy jsou vrhány na zem, jako by se tím daly zbavit jedu. Je tu však také ochromující tlak, který tomu předchází a od něhož se tím má člověk osvobodit: člověk se zlostí »skoro dusí«; »žádné slovo nestačí« kromě právě těch nejobecnějších a významově nejchudších; »dochází mu řeč«, musí si »ulevit«. To je stupeň bezeslovnosti, ba bezmyšlenkovitosti, který předchází puknutí! Znamená těžký stav nedostatečnosti a nakonec bývá výbuch zpravidla zahájen hluboce průhlednými slovy, že už někomu »něco konečně připadá příliš hloupé«. Tím něčím je však on sám. V dobách, kdy je velmi ceněna velká, rázná činorodost, je nutné pamatovat i na to, co se jí někdy podobá až k nerozeznání.

*

Dámy a pánové! Dnes se často mluví o krizi důvěry v humanitu, o krizi důvěry, jež byla dosud vkládána do lidskosti; mohla by se nazvat také panikou, která se chystá nastoupit na místo jistoty, že jsme schopni vést své záležitosti ve svobodě a s rozumem. A nesmíme se mýlit v tom, že tyto dva mravní, a také mravně-umělecké pojmy, svoboda a rozum, které k nám přišly jako znamení lidské důstojnosti z klasické éry německého světoobčanství, už od poloviny devatenáctého století nebo o něco později nebyly tak docela zdrávy. Pozvolna »vyšly z oběhu«, lidé už nevěděli, co si s nimi »počít«, a to, že byly ponechány, aby se scvrkly, bylo méně dílem jejich odpůrců než jejich přátel.

Nesmíme se tedy ani mýlit v tom, že se my nebo ti po nás patrně nevrátíme k těmto nezměněným představám; naším úkolem a smyslem zkoušek uložených duchu bude spíše – a to je tak zřídka chápaný, bolestně nadějeplný úkol každého pokolení – uskutečnit vždy nezbytný, ba velmi žádoucí přechod k novému s co nejmenšími ztrátami! A tím spíše, že byl opomenut přechod k uchovávajícím a přitom proměněným idejím, který měl nastat v pravý čas, potřebujeme při takovém počínání pomocné představy o tom, co je pravdivé, rozumné, významné, chytré, a tedy v obráceném zrcadlení i o tom, co je hloupé. Jaký pojem nebo dílčí pojem hlouposti však lze vytvořit, když se pojem rozumu a moudrosti viklá? Jako malý příklad toho, jak se názory mění s dobou, bych chtěl uvést jen to, že v kdysi velmi známé učebnici psychiatrie byla otázka:
»Co je spravedlnost?«
a odpověď na ni:
»že je potrestán ten druhý!«
uváděna jako případ imbecility, zatímco dnes tvoří základ široce probíraného právního názoru. Obávám se tedy, že ani nejskromnější výklad nebude možné uzavřít bez toho, abychom alespoň poukázali na jádro nezávislé na proměnách času. Z toho vyplývá ještě několik otázek a poznámek.

Nemám právo vystupovat jako psycholog a ani tak činit nechci, ale letmo nahlédnout do této vědy je patrně první věc, od níž se v našem případě bude očekávat pomoc. Starší psychologie rozlišovala mezi počitkem, vůlí, citem a schopností představovat si čili inteligencí a bylo jí jasné, že hloupost je nízkým stupněm inteligence. Dnešní psychologie však zbavila elementární rozlišení duševních schopností jeho důležitosti, poznala vzájemnou závislost a pronikání různých výkonů duše, a tím učinila odpověď na otázku, co hloupost znamená psychologicky, mnohem méně jednoduchou.

Jistá podmíněná samostatnost výkonu rozumu přirozeně existuje i podle dnešního pojetí, avšak i v nejklidnějších poměrech jsou pozornost, chápání, paměť a další věci, téměř vše, co náleží rozumu, pravděpodobně závislé také na vlastnostech duševního založení; k tomu pak jak v pohnutém, tak ve zduchovnělém prožívání přistupuje druhé, téměř nerozpletitelné pronikání inteligence a afektu. A tato obtíž oddělit v pojmu inteligence rozum a cit se přirozeně zrcadlí také v pojmu hlouposti; a popisuje-li například lékařská psychologie myšlení slabomyslných lidí slovy chudé, nepřesné, neschopné abstrakce, nejasné, pomalé, snadno rozptýlitelné, povrchní, jednostranné, strnulé, rozvláčné, nadměrně pohyblivé, roztěkané, lze bez obtíží poznat, že tyto vlastnosti ukazují zčásti k rozumu, zčásti k citu.

Můžeme tedy patrně říci: Hloupost a chytrost závisejí jak na rozumu, tak na citu; a zda více na jednom, či na druhém, zda například u imbecility »stojí v popředí« slabost inteligence, nebo u některého uznávaného morálního rigoristy ochromení citu, to lze přenechat odborníkům, zatímco my laici si musíme pomoci poněkud volnějším způsobem.
V životě se hloupým člověkem obvykle rozumí ten, kdo je »trochu slabý na hlavu«. Kromě toho však existují nejrůznější duchovní a duševní odchylky, jimiž může být i neporušená vrozená inteligence tak brzděna, křížena a sváděna z cesty, že celek vyústí v něco, pro co má jazyk opět k dispozici pouze slovo hloupost. Toto slovo tedy zahrnuje dva v zásadě velmi odlišné druhy: poctivou a prostou hloupost a jinou, která je, poněkud paradoxně, dokonce známkou inteligence. První spočívá spíše na slabém rozumu, druhá na rozumu, který je pouze ve vztahu k něčemu příliš slabý, a tato je zdaleka nebezpečnější.
Poctivá hloupost je poněkud chápavá ztěžka a má, jak se říká, »dlouhé vedení«. Je chudá na představy a slova a neobratná v jejich užívání.
Dává přednost obyčejnému, protože se jí častým opakováním pevně vryje; a když jednou něco pochopila, nemá sklon nechat si to tak rychle zase vzít, nechat to analyzovat nebo se v tom sama vrtat. Vůbec má nemálo z červených tváří života! Ve svém myšlení je sice často neurčitá a před novými zkušenostmi se jí myšlenky snadno úplně zastaví, zato se však s oblibou drží toho, co lze smyslově zakusit a co může jakoby spočítat na prstech. Jedním slovem je to milá »jasná hloupost«; a kdyby někdy nebyla také tak lehkověrná, nejasná a zároveň tak nepoučitelná, že může člověka přivést k zoufalství, byla by nadmíru půvabným zjevem.

Nemohu si odepřít, abych tento zjev ještě neozdobil několika příklady, které jej ukazují i z jiných stran a které jsem převzal z Bleulerovy učebnice psychiatrie: Jeden imbecil vyjadřuje to, co bychom my odbyli formulí »lékař u lůžka nemocného«, slovy:
»Jeden muž, ten drží druhého za ruku, ten leží v posteli, potom tam stojí jeptiška.«
To je způsob vyjadřování malujícího primitiva!
Nepříliš bystrá služka považuje za špatný vtip, když se po ní žádá, aby svěřila své úspory spořitelně, kde by nesly úrok: Nikdo by přece nebyl tak hloupý, aby jí ještě platil za to, že jí peníze uschovává! odpovídá; a vyjadřuje se v tom rytířské smýšlení, poměr k penězům, jaký bylo za mého mládí ještě možno ojediněle pozorovat u vznešených starých lidí!
Třetímu imbecilovi se konečně k tíži zapisuje jako příznak, že tvrdí, že dvoumarková mince má menší cenu než jedna marka a dvě poloviny, protože – jak zní jeho odůvodnění – je třeba ji rozměnit, a potom člověk dostane příliš málo!
Doufám, že nejsem jediný imbecil v tomto sále, který srdečně souhlasí s touto teorií hodnoty pro lidi, kteří při rozměňování nedokážou dávat pozor!

Abychom se však ještě jednou vrátili k poměru k umění: Prostá hloupost je skutečně často umělkyní. Místo aby na podnětové slovo odpověděla jiným slovem, jak bývalo kdysi v některých pokusech velmi obvyklé, odpovídá rovnou celými větami; a ať si říká kdo chce co chce, tyto věty mají v sobě něco jako poezii! Několik takových odpovědí zopakuji a nejprve uvedu podnětové slovo:

»Zapálit: Pekař zapaluje dřevo.
Zima: Skládá se ze sněhu.
Otec: Jednou mě shodil ze schodů.
Svatba: Slouží k zábavě.
Zahrada: V zahradě je vždy pěkné počasí.
Náboženství: Když se chodí do kostela.
Kdo byl Vilém Tell: Hráli ho v lese; byly tam převlečené ženy a děti.
Kdo byl Petr: Třikrát zakokrhal.«

Naivita a velká tělesnost takových odpovědí, náhrada vyšších představ vyprávěním prostého příběhu, důležité vyprávění o zbytečnostech, okolnostech a příkrasách, a pak zase zkracující zhuštění jako v příkladu s Petrem, to jsou pradávné praktiky poezie; a třebaže se domnívám, že příliš mnoho tohoto, jak je dnes hojně v módě, přibližuje básníka idiotovi, nelze ani u něj popřít básnickost a vrhá to světlo na skutečnost, že idiot může být v poezii zobrazován se zvláštní radostí z jeho ducha.

Vůči této poctivé hlouposti stojí náročná vyšší hloupost v opravdu až příliš často křiklavém protikladu. Není ani tak nedostatkem inteligence jako spíše jejím selháním proto, že si osobuje výkony, které jí nenáležejí; může mít všechny špatné vlastnosti slabého rozumu, ale navíc má také všechny ty, které vyvolává nevyrovnané, přebujelé, nestejnoměrně pohyblivé, zkrátka každé duševní založení odchylující se od zdraví.
Protože neexistují »normovaná« duševní založení, vyjadřuje se v této odchylce, přesněji řečeno, nedostatečná souhra mezi jednostrannostmi citu a rozumem, který na jejich zkrocení nestačí. Tato vyšší hloupost je vlastní nemocí vzdělání (ale abychom předešli nedorozumění: znamená nevzdělanost, chybné vzdělání, nesprávně vzniklé vzdělání, nepoměr mezi látkou a silou vzdělávání) a popsat ji je téměř nekonečný úkol. Sahá až do nejvyšší duchovnosti; neboť je-li pravá hloupost tichou umělkyní, pak inteligentní hloupost je tím, co se podílí na pohyblivosti duchovního života, především však na jeho nestálosti a neplodnosti. Už před lety jsem o ní napsal: »Není prostě žádná významná myšlenka, kterou by hloupost nedovedla použít; je pohyblivá na všechny strany a dokáže obléci všechny šaty pravdy. Pravda má naproti tomu pokaždé jen jedny šaty a jednu cestu a je vždy v nevýhodě.«

Hloupost, o níž zde mluvíme, není duševní chorobou, a přece je životu nejnebezpečnější nemocí ducha, nebezpečnou životu samému.
Jistě bychom ji měli každý pronásledovat už v sobě a nerozpoznávat ji teprve podle jejích velkých dějinných výbuchů.

Ale podle čeho ji poznat? A jaké nezaměnitelné znamení jí vtisknout?! Psychiatrie dnes jako hlavní znak případů, které se jí týkají, používá neschopnost vyznat se v životě, selhání před všemi úkoly, které klade, nebo náhle před jedním, kde by se to neočekávalo. Také v experimentální psychologii, která má co činit především se zdravými, se hloupost definuje podobně. »Hloupým nazýváme chování, které nepodá výkon, pro nějž jsou dány všechny podmínky kromě osobních,« píše známý představitel jedné z nejnovějších škol této vědy. Tomuto znaku schopnosti věcného chování, tedy zdatnosti, nelze u jednoznačných »případů« kliniky nebo pokusné stanice s opicemi nic vytknout; volně pobíhající »případy« však vyžadují několik dodatků, protože správné či nesprávné »podání výkonu« u nich není vždy tak zřejmé.

Zaprvé je už ve schopnosti chovat se vždy tak, jak se za daných okolností chová člověk zdatný pro život, obsažena celá vyšší dvojznačnost chytrosti a hlouposti; neboť chování »přiměřené věci«, »věci znalé« může věc využívat k osobnímu prospěchu nebo jí sloužit, a kdo činí jedno, obvykle považuje za hloupého toho, kdo činí druhé. (Lékařsky hloupý je však vlastně jen ten, kdo nedokáže ani jedno, ani druhé.)
A zadruhé nelze popřít ani to, že nevěcné, ba dokonce neúčelné chování může být často nutné; objektivita a neosobnost, subjektivita a nevěcnost jsou totiž navzájem příbuzné, a jak směšná je bezstarostná subjektivita, tak nemožné pro život, ba pro myšlení je samozřejmě chování naprosto objektivní; vyrovnat obojí je dokonce jednou z hlavních obtíží naší kultury.

A konečně by bylo třeba namítnout také to, že se někdy nikdo nechová tak chytře, jak by bylo zapotřebí, že tedy každý z nás, ne-li vždy, pak alespoň čas od času, je hloupý. Proto je také nutné rozlišovat mezi selháním a neschopností, občasnou či funkční a trvalou či konstituční hloupostí, mezi omylem a nerozumem. Patří to k nejdůležitějším věcem, protože podmínky života jsou dnes takové – tak nepřehledné, tak těžké, tak zmatené –, že z občasných hloupostí jednotlivců může snadno vzniknout konstituční hloupost celku.

Pozorování nás tedy nakonec vede i ven z oblasti osobních vlastností k představě společnosti stižené duchovními vadami. To, co se psychologicky a reálně odehrává v jednotlivci, sice nelze přenášet na společnosti, tedy ani duševní choroby a hloupost, ale dnes by se snad v mnoha případech dalo mluvit o »sociální imitaci duchovních poruch«; příklady jsou dost dotěrné.

*

Těmito dodatky byla oblast psychologického vysvětlení samozřejmě opět překročena. Samo nás učí, že chytré myšlení má určité vlastnosti, jako jsou jasnost, přesnost, bohatost, pružnost při veškeré pevnosti a mnohé další, které by bylo možno vyjmenovat; a že tyto vlastnosti jsou zčásti vrozené, zčásti se vedle získávaných znalostí osvojují i jako druh obratnosti myšlení; dobrý rozum a obratná hlava přece znamenají přibližně totéž. Zde není třeba překonávat nic než netečnost a dispozice, i to lze cvičit, a komické slovo »myšlenkový sport« vůbec nevyjadřuje špatně, oč jde.

»Inteligentní« hloupost naproti tomu nemá za protivníka ani tak rozum jako spíše ducha, a nechceme-li si pod tím představovat pouze hromádku citů, také duševní založení. Protože se myšlenky a city pohybují společně, ale také proto, že se v nich vyjadřuje týž člověk, lze pojmy jako úzkost, šíře, pohyblivost, prostota a věrnost uplatnit na myšlení stejně jako na cítění; a i když souvislost, která z toho vzniká, není ještě zcela jasná, stačí to přece k tomu, abychom mohli říci, že k duševnímu založení patří i rozum a že naše city nejsou bez vztahu k chytrosti a hlouposti.

Proti této hlouposti je třeba působit příkladem a kritikou.
Takto předložené pojetí se odchyluje od běžného mínění, které rozhodně není nesprávné, ale je krajně jednostranné a podle něhož hluboké, pravé duševní založení rozum nepotřebuje, ba bylo by jím pouze znečišťováno.

Pravda je, že u prostých lidí vystupují určité cenné vlastnosti, jako věrnost, stálost, čistota cítění a podobné, nesmíšeně; ve skutečnosti tak však činí jen proto, že konkurence ostatních je slabá. Mezní případ toho se nám dříve ukázal v obrazu přátelsky přitakávající slabomyslnosti. Nic mi není vzdálenější než úmysl těmito výklady ponížit dobré, poctivé duševní založení – jeho nedostatek má dokonce nemalý podíl na vyšší hlouposti! –, ale ještě důležitější je dnes postavit před ně pojem významného, což ovšem zmiňuji už jen zcela utopicky.

Významné spojuje pravdu, kterou v něm můžeme postřehnout, s vlastnostmi citu, jimž důvěřujeme, v něco nového, v poznání, ale také v rozhodnutí, v osvěženou vytrvalost, v cosi, co má duchovní a duševní obsah a nám nebo jiným »ukládá« určité chování; tak by se to dalo říci. A co je v souvislosti s hloupostí nejdůležitější: významné je přístupné kritice jak ze strany rozumu, tak ze strany citu. Významné je také společným protikladem hlouposti a surovosti a obecný nepoměr, v němž dnes afekty drtí rozum, místo aby mu dávaly křídla, se rozpouští v pojmu významu. Dost o něm, snad už dokonce víc, než by bylo možno zodpovědně obhájit! Neboť kdyby bylo třeba ještě něco dodat, mohlo by to být jen jedno: vším, co bylo řečeno, ještě rozhodně není dán bezpečný rozpoznávací a rozlišovací znak významného a pravděpodobně by ani nebylo snadné podat znak zcela postačující.

Právě to nás však přivádí k poslednímu a nejdůležitějšímu prostředku proti hlouposti: ke skromnosti.

Občas jsme všichni hloupí; občas musíme také jednat slepě nebo poloslepě, jinak by se svět zastavil; a kdyby chtěl někdo z nebezpečí hlouposti odvodit pravidlo: »Zdrž se veškerého soudu a rozhodnutí ve věcech, jimž dostatečně nerozumíš!«, zkameněli bychom! Tato situace, kolem níž se dnes dělá značný povyk, se však podobá situaci, která je nám v oblasti rozumu už dávno známá. Protože jsou totiž naše vědění a schopnosti nedokonalé, musíme ve všech vědách v podstatě soudit předčasně; snažíme se však a naučili jsme se tuto chybu udržovat ve známých mezích a při příležitosti ji opravovat, čímž se přece jen do našeho jednání vrací správnost.

Vlastně nic nemluví proti tomu přenést toto přesné a hrdě pokorné souzení a jednání také do jiných oblastí; a myslím, že předsevzetí: »Jednej tak dobře, jak dokážeš, a tak špatně, jak musíš, a přitom si zůstávej vědom mezí chybnosti svého jednání!« by už bylo polovinou cesty k nadějnému utváření života.

Těmito náznaky jsem však už nějakou chvíli na konci svého výkladu, který, jak jsem ochranně předeslal, má být pouze předběžnou studií. A s nohou na hranici prohlašuji, že nejsem schopen jít dál; neboť jediný krok za bod, na němž stojíme, a vyšli bychom z oblasti hlouposti, která je i teoreticky stále rozmanitá, do říše moudrosti, pustého a obecně obcházeného kraje.

Přednáška na pozvání Rakouského Werkbundu, pronesená ve Vídni 11. března a zopakovaná 17. března 1937.