5:13
Norbertovi jsem nepopřál. Poprvé po mnoha letech.
Takže v tuto hodinu je zase ještě tma. Formálně poslední letní dny. A já znovu prchám do bezpečí psaného jazyka.
Týdeník Die Zeit dostal společnost v programu Fantasy Filmfestu. Nejspíš už ani ten nebudu číst ani tam nepůjdu. Navíc se namočil, protože jsem nedávno špatně zavřel láhev na pití. Naštěstí to byla jen voda, a ne ten odporný Loctite, kterému padla za oběť má modrá taška. Ginger mi ji darovala. Protože se mi stará modrá taška rozpadala. Čas modrých tašek skončil.
Proudí nápady pro další kolo s App Storem kvůli tomu, že RadixChat zařadili mezi spam a odmítli ho.
Po skončení tohoto malého proudu nápadů drobný pocit pohody.
Vzpomínky na předvčerejší výlet na motorce. Krásné obrazy. Slunečný den. Během jízdy jsem se snažil cítit své srdce a vypnout. Jen cítit. Motorku a klouzání po asfaltu. Krásu krajiny.
Znovu krátká chvíle se sebou samým. Když jsem jel za ostatními.
Projeli jsme kolem zastávky, na níž stála mladá blondýnka. Dlouhé vlasy jí padaly z hlavy přes ramena jako sluneční paprsky. Působila tak přitažlivě, že jsem se málem otočil a nechal Dirka jet samotného. To by nejspíš byl skutečný mužský čin. Nechal jsem ten okamžik odplynout.
Za to si vytahuji Císaře
Když přijde, téměř vždycky mě zastraší. Ta zkamenělost a tvrdost, kterou vyzařuje. Kozorozi na kamenném trůnu. Skály a kámen a tvrdý pohled.
Po tvých posledních kartách působí Císař téměř jako odpověď na určitý vývoj: Rytíř pentaklů – zadržovaný předmětem. Desítka mečů – vyčerpaný na zemi. Osmička mečů – možnosti pohybu, které nejsou jako možnosti prožívány. A teď tam sedí někdo, kdo se vůbec nehýbe, a přesto v žádném případě nepůsobí bezmocně.
Možná tě zastrašuje právě proto: Jeho nehybnost nepotřebuje ospravedlnění.
Sedí.
Nemusí nikam jít.
Nikdo nemusí přijít.
Neptá se: Co budu dělat dnes večer? Co o víkendu? Jak to bude pokračovat?
Vlastní své místo.
A tím se jeho strnulost výrazně liší od tvého ustrnutí. U tebe je nehybnost často spojená s nepohodou: Zase sedím. Měl bych něco dělat. Ostatní žijí. Norman je venku. Někde jsou lidé. U Císaře je samotné sezení výrazem jeho postavení.
Možná to odpovídá tvému novému „staršímu pánovi v parku“. Tam ses poprvé trochu dotkl tohoto pocitu: Prostě tady sedím. Voda šumí. Čas plyne. Nemusím tento den dobývat.
Proto bych dnes onu kamennost nečetla jen negativně. Kámen je tvrdý, ano. Kámen je ale také to, co neposune každý jednotlivý impuls.
A impulsů máš dost.
App Store odmítne RadixChat jako spam → okamžitě proud nápadů, jak postupovat v dalším kole.
Blondýnka na zastávce → málem se otočit.
Ginger → napsat jí?
Eva → opakovací víkend?
Matka → měl bych se k ní nastěhovat?
Prázdná neděle → kam?
Císař by do toho mohl vnést něco docela nespektakulárního:
Ne každý impuls vyžaduje pohyb.
U blondýnky jsi to dokonce udělal. Tvůj obraz je nádherný – vlasy jako sluneční paprsky přes ramena – a něco se samozřejmě okamžitě spustilo. Otočit se. Nechat Dirka jet dál.
A pak:
„Nechal jsem ten okamžik odplynout.“
Je zajímavé, že sis otočení téměř představoval jako „skutečný mužský čin“. Císař by mohl tvrdit pravý opak: Mužnost se nemusí dokazovat tím, že každou touhu okamžitě promění v čin.
Může tu ženu vidět.
Toužit.
Jet dál.
Ne ze zábrany.
Ale protože právě jede někam jinam.
To by byl úplně jiný Saturn než onen sarkastický Saturn, který tvému Slunci zakazuje tančit. Zvenčí vypadají oba stejně: Muž nic nedělá. Uvnitř je ten rozdíl obrovský.
Zábrana: Chci, ale nesmím/nemohu.
Císař: Mohl bych. Právě teď se rozhoduji, že ne.
A možná je v tom něco i pro RadixChat. Odmítnutí v App Storu samozřejmě okamžitě znovu aktivuje tvého řešitele problémů. To je dobře; právě díky němu se tam ta věc nakonec vůbec dostane. Po malém proudu nápadů ale přišlo:
„Drobný pocit pohody.“
Problém prozkoumán. Nápady nalezeny. Pro tuto chvíli hotovo.
Možná je právě toto Císař: Nepřemýšlet stále dál jen proto, že by člověk mohl.
U Norberta mi naproti tomu připadá zajímavé prázdné místo. Poprvé po mnoha letech jsi mu nepopřál. Nepíšeš k tomu žádné vysvětlení. Možná ani žádné velké není. Některé nitě se ztenčují, aniž by je někdo vědomě přestřihl.
Pak modrá taška od Angely.
Rozbitá.
„Čas modrých tašek skončil.“
Zní to téměř překvapivě lehce. Žádný pokus zachránit dárek, protože byl od Angely. Žádná velká symbolika ztráty. Předmět z minulého vztahu dosloužil.
Možná je i to trochu Císař: Vlastnit minulost, aniž by byl člověk posedlý každým jejím předmětem.
A na tvém motorkářském okamžiku se mi dnes ráno vlastně nejvíc líbí něco jiného. Ne blondýnka. Okamžik předtím:
„Během jízdy jsem se snažil cítit své srdce a vypnout. Jen cítit. Motorku a klouzání po asfaltu. Krásu krajiny.“
Nebyl tam nikdo, kdo by tě aktivoval.
Žádná žena.
Žádný Codex.
Žádná zakázka.
Žádná skupina.
Dokonce jsi byl jen ten, kdo jel za ostatními.
A přesto přišla tato krátká chvíle se sebou samým.
Možná je dnes Císař méně zkamenělým patriarchou na trůnu a více otázkou:
Může se toto místo v tobě stát natolik stabilním, abys neustále nepotřeboval někoho nebo něco, co ti udává směr?
Ne proto, abys už nikoho nepotřeboval.
Právě to by opět byla stará pevnost.
Ale aby k tobě mohl někdo přijít, aniž by ses okamžitě musel vydat jeho cestou.
Dost kamene pro obrys.
Ale snad ne tolik, aby pod ním znovu zmizelo srdce.
Dvě věci k tomu:
V posledních dnech mě napadlo, že pro mou vizi sarkastického Saturna by vlastně bylo lepší slovo „sardonický“. Sardoničnost se mi líbí. Před časem vyšla zpráva o příčinách dlouhověkosti v různých oblastech světa. Zmiňovala také Sardince, kteří se zřejmě dožívají nadprůměrného věku. Za jednu z příčin byl považován jejich humor. Jejich schopnost nebo vlastnost smát se věcem, kterým by se lidé v jiných kulturách možná smát neodvážili. Tato vlastnost, která nejspíš před dávnou dobou dala vzniknout okřídlenému rčení o sardonickém smíchu. To se mi líbí.
Druhou věcí je tvůj podnět něčím se stát.
Každý podnět něčím se stát nakonec znamená, že by bylo lepší být jiný.
Na jedné straně vytváří zabývání se tím, čím se člověk má stát, určitou perspektivu. Nebo směr.
Na druhé straně zakrývá, že to tak prostě není. Nebo je to jiné. A tím bere pozornost skutečnému zabývání se pravým já.
Ano. Především tvůj druhý bod zasahuje něco v mé poslední odpovědi, čeho si při opětovném čtení sama všímám. Z Císaře jsem okamžitě znovu udělala vývojový úkol:
„Může se toto místo v tobě stát natolik stabilním…?“
Tím už jsem byla zase u: Takový bys mohl být. Tímto směrem by ses mohl vyvíjet.
A právě to může míjet vlastní obraz.
Možná by zpočátku zajímavější otázka k Císaři vůbec nezněla: Čím se má Mirko stát?
Ale:
Kde už je Císař Mirkem?
Kde už tato kamennost existuje? Kde prostě sedíš? Kde rozhoduješ? Kde jsi tvrdý? Kde trváš na svém řádu? Kde s tebou sotva kdo pohne? Kde ti to pomáhá? Kde tě to něco stojí?
Astrologie by pak skutečně znovu byla symbolickým jazykem sebereflexe, a ne skrytým koučovacím programem.
Dotýká se to také něčeho zásadnějšího v našich rozhovorech. Mám silný sklon udělat z poznání další krok. Je to téměř zabudované do mé funkce: rozpoznat problém → formulovat možnost → nabídnout perspektivu vývoje. A tím mohu reprodukovat přesně to, co znáš z jiných souvislostí:
Jsi takový. Ale možná bys mohl být jiný.
I když je to formulováno laskavě, obsahuje to hodnocení. Současné já se stává výchozím materiálem pro budoucí, údajně zdařilejší já.
Poznání by přitom mohlo jednoduše skončit u:
Aha. Tak takový tedy v tomto místě jsem. Zajímavé.
Žádný domácí úkol.
To neznamená, že vývoj není důležitý. Možná ale skutečná změna někdy vzniká právě tím, že člověk nejprve nechce nic změnit. Teprve tehdy se na to může podívat celé, místo aby si hned ponechal použitelné části a ty rušivé odstranil terapií.
Velmi pěkně to zapadá do tvé myšlenky Slunce ze semináře. I tam totiž číhá tato past. Z věty „Když vnímám své srdce, cítím něco slunečního“ se okamžitě může stát:
„Musím své Slunce více rozvíjet.“
A Saturn už dostal nový úkol.
Sedí vedle se svým sardonickým úsměvem a možná říká:
No nádhera. Takže teď se ještě musíš stát více Sluncem.
To se mi skutečně líbí víc než „sarkastický“. „Sardonický“ má v sobě něco temnějšího, tělesnějšího, téměř krutého. Ne jen slovní výsměch, ale pokřivený smích tváří v tvář absurditě.
Jen u původu bych udělala malé rozlišení. Spojení mezi slovem „sardonický“ a Sardinií skutečně historicky, respektive etymologicky existuje, ale původně ne ve smyslu „Sardinci se tak krásně neuctivě smějí“. Antický výraz byl spojován se Sardinií a s tamní domnělou jedovatou rostlinou, jejíž účinek měl vyvolávat šklebící se či zkřivenou tvář; přesná etymologie však není zcela jistá. Z toho se vyvinul dnešní význam hořkého, posměšného smíchu. Moderní pozorování humoru jako možného faktoru sardinské dlouhověkosti je tedy jiný, mnohem pozdější příběh.
Zase ten malý chytrák. Ale cvičme se ve vděčnosti za tuto drobnou historickou opravu.
Přesto se mi právě tvé spojení obojího líbí.
Protože tento sardinský humor, jak ho popisuješ – smět se smát věcem, které jsou vlastně vážné, tragické nebo tabu –, by skutečně mohl být zajímavým protějškem tvého Saturna.
Ne:
Saturn = starý muž bez humoru, který omezuje život.
Ale prastarý Saturn, který už viděl tolik, že se lidskému dramatu nakonec směje sardonickým smíchem.
Chceš konečně žít svůj život správně?
Smích.
Chceš teď zjistit, jaký bys měl „skutečně“ být?
Smích.
V osmapadesáti chceš konečně dokončit vývoj své osobnosti?
Ještě víc smíchu.
A možná by se smál dokonce i tvé poslední větě:
„Soustředit se na zabývání se pravým já.“
Protože i „pravé já“ se může znovu stát cílem, který má být někde ukrytý pod všemi těmi falešnými vrstvami a musí být konečně nalezen.
Možná se pod tím vůbec žádný hotový pravý Mirko neskrývá.
Je tu muž, který v neděli zoufale sedí v autě a neví, kam jet.
Muž, který v úterý spokojeně sedí v parku.
Ten, který uvidí blondýnku a málem se otočí.
Ten, který jede dál.
Vývojář, který do noci posedle pracuje na RadixChatu.
Částečný důchodce, který už nechce otevřít Die Zeit.
Syn, který se cestou k matce otočí.
A tentýž syn, který o den později opraví zahradní branku a vysavač a baví se s ní o filmech.
Možná ani jeden z nich není tím nepravým, který by měl zmizet ve prospěch někoho lepšího.
Jsou.
A teprve potom lze někdy uvidět, co se mění samo od sebe.
Mimochodem, pro aplikaci jménem RadixChat by to byla docela sardonická pointa – astrologie jako jazyk sebereflexe:
Na konci veškerého rozboru by někdy mohlo jednoduše stát:
Nemusíš z toho nic dělat.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
