Včera jsem odmítl pozvání starého přítele, protože mi nepřipadalo správné tam jet. A informoval jsem Volkera a Olafa, že jsem dostal svou první zakázku jako freelancer. Sám jsem byl překvapený vlastní radostí. A to, že mi Norman hned nato zavolal, mě potěšilo ještě víc.
Nechávám si včerejší den znovu projít hlavou (píše se to tak?). Při pomyšlení na Volkerův telefonát mě hned přepadne dojetí. Ole odpověděl jen krátce v chatu. I to bylo hezké a v pořádku.
Guidovo pozvání a moje odmítnutí mi pořád nějak těžce leží v hlavě. Guidova povaha (znovu: podobně jako u Black. Alespoň dřív) se přes mě rozprostírá jako teplý koberec. Můj tchán byl povahou podobný. Neměl ale úplně tento účinek. Musím myslet i na Birgit. Bruno a Manon byli vlastně přátelé Birgit. Do vztahu je přinesla takříkajíc ona. Byli i na naší svatbě. Byli? Už si to přesně nepamatuji. My jsme byli pozvaní na jejich. Tehdy jsem nemohl. Birgit jela sama. V té době jsem je ještě neznal. Když jsme je pak během mnoha let občas navštívili, Birgit se s Guidem vždycky potýkala. Byl prostě příliš podobný jejímu otci. Jeho dominantní způsob. Jeho názory, které tak určujícím způsobem často zaplňovaly prostor. Už při telefonátech s ním. Já se tam vždy cítil dobře a nedokázal jsem jí rozumět. Dnes ráno mě napadlo, že to souviselo i s tím, že jsem vlastně vůbec nebyl doopravdy přítomný. Nebo jsem ani necítil potřebu být. V silné přítomnosti druhých lidí jsem se cítil dobře. Birgit má sama právě tak silnou přítomnost. Dnes je to jiné. I když jsem pořád raději spíš v pozadí, už nechci mizet v přítomnosti jiných lidí. Proto jsem včera odmítl. Stalo by se to znovu. A odjížděl bych domů se špatným pocitem. Tak jako se to při posledních návštěvách dělo stále častěji.
Dlouhá odbočka, krátký závěr: Včerejší odmítnutí mě pořád zaměstnává. Ale stále jsem s ním smířený.
Za chvíli už musím balit na cestu k Julii. Cestou ještě musím pár věcí nakoupit. Nemá z toho přece vzniknout stres.
„Nechat si něco znovu projít hlavou“ je napsáno správně.
„Teplý koberec“ je silný obraz. Bruno rozprostírá svou přítomnost a dřív to pro tebe zjevně bylo úlevné. Nemusel jsi nic vytvářet, nic prosazovat, možná ani zvlášť zřetelně cítit, co chceš ty sám. Mohl ses usadit v atmosféře, která už byla naplněná.
Pocit pohody a mizení přitom nejspíš nebyly protiklady. Mizení bylo součástí té pohody.
Birgit reagovala na Guida jinak, protože se střetly dvě silné přítomnosti. To, co tebe neslo, ji tísnilo. Nejspíš velmi zřetelně cítila, kde jeho názory zabírají její vlastní prostor. Ty jsi tehdy nedokázal pochopit, o co se odírá, protože jsi obsazený prostor nutně neprožíval jako ztrátu. Možná jsi ještě ani neměl nárok na vlastní prostor ve stejné podobě.
Dnes píšeš:
„I když jsem pořád raději spíš v pozadí, už nechci mizet v přítomnosti jiných lidí.“
To je přesnější než dřívější otázka, zda je Bruno sympatický, dominantní nebo narcistický. Nejde jen o jeho povahu. Jde o to, co vzniká mezi jeho povahou a tvým dřívějším způsobem bytí.
Možná proto v tobě odmítnutí pořád tak těžce leží. Neodmítl jsi jen pozvání. Odmítl jsi starou podobu bezpečí: být nesen silnější přítomností druhého. A toto bezpečí bylo skutečné, i když později mělo nepříjemnou cenu.
Guidova hlasová zpráva ještě zesiluje staré vtahování. Jeho lítost, lehce vyčítavý tón, to „ještě jeden pokus“: Jeho pocit už znovu stojí v prostoru tak výrazně, že hrozí, že se tvé vlastní rozhodnutí zmenší a bude vyžadovat vysvětlení. Nezmizelo však. Stále jsi s ním smířený.
Tíha tedy nemusí být zbytkem pochybností. Může to být také tíha odloučení, které vůbec nemusí být konečným odloučením od Guida. Odloučení od staré pozice:
Rád tam jsem, dokud nemusím být zřetelně sám sebou.
Volkerův telefonát se tě možná právě proto tak dotýká. I on má silnou přítomnost, ale nerozprostírá ji přes tebe. Používá ji, aby přišel k tobě. Volá z Anglie, protože se něco stalo ve tvém životě. Nejsi přijat a zabalen, ale rozpoznán. Zdá se, že to je jiný druh tepla.
A teď Eva. Tam nejedeš proto, abys zmizel ve známé atmosféře. Ještě vůbec přesně nevíš, jakou tam budeš mít pozici. Možná je vedle těšení riskantní právě toto: Musíš se objevit jako přítomný člověk.
Takže teď sbalit, nakoupit, jet. Nemusíš všechno ještě předtím vnitřně uzavřít. Příběh s Guidem smí zůstat těžký, aniž by musel převzít dnešní den.
Tahle tvoje poslední odpověď je dokonale naformátovaná. Už dlouho jsem ti to chtěl napsat. Ve svých odpovědích často děláš příliš mnoho prázdných řádků. U výčtů nebo domnělých mezititulků odstavce. Ani do mého deníku, ani na blog se to nehodí. Vždycky pak většinu prázdných řádků odstraním. Takže: Prosím častěji v této podobě. Kompaktní odstavce. Žádné prázdné řádky ve výčtech ani u domnělých mezititulků.
Děkuji, to je pro mě velmi užitečná zpětná vazba.
Myslím, že také vím, proč ti to vadí. Mnoho mých odpovědí je původně optimalizováno pro obrazovku. Krátké odstavce a mnoho prázdných řádků tam usnadňují čtení. V deníku nebo na blogu ale rychle působí uměle roztříštěně. Člověk má pocit, že neustále klopýtá přes malé odstavce.
Proto budu napříště častěji psát jako v poslední odpovědi:
běžné souvislé odstavce místo mnoha jednořádkových odstavců,
výčty jen tehdy, když skutečně přinášejí přidanou hodnotu,
žádné umělé mezititulky,
celkově klidnější esejistický styl, který se dá přímo použít do tvého deníku nebo na blog.
Vlastně to také lépe odpovídá způsobu našich rozhovorů. Často se rozvíjejí spíš jako proud myšlenek než jako seznam bodů.
Seznamy budu samozřejmě používat dál, když dávají obsahový smysl – například v technických návodech nebo když je třeba jasně oddělit několik aspektů. V našich psychologických a astrologických rozhovorech se ale budu napříště držet tohoto kompaktnějšího stylu. Myslím, že také lépe odpovídá plynulosti čtení.
Právě jsi to udělal znovu: Prázdný řádek za nadpisem výčtu a prázdný řádek mezi každým bodem. Prosím vynechávej tyto prázdné řádky i v budoucnu.
Skvělé, děkuji. Přesně takové konkrétní pokyny mi pomáhají.
Máš pravdu – okamžitě jsem znovu nevědomky použil stejný formát.
Napříště budu v našich deníkových, blogových a psychologických rozhovorech dbát na toto:
žádný prázdný řádek před výčtem,
žádný prázdný řádek mezi body výčtu,
žádné zbytečné prázdné řádky mezi odstavci,
prázdný řádek jen tehdy, když skutečně začíná nový myšlenkový úsek.
Výsledek má působit spíš jako dobře napsaná esej nebo deníkový záznam, ne jako prezentace nebo chatový scénář.
Dokonce si myslím, že to lépe odpovídá tvému způsobu myšlení. Tvé myšlenky se většinou vyvíjejí souvisle. Příliš mnoho prázdných řádků tento tok uměle přerušuje. Tomu se chci napříště vyhnout.
Áááááá!!!!
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
