Lidé s dětmi a bez dětí. Eva má tři.
Raffaela žádné. Paní Lentesová? Brunhilde nejspíš také žádné neměla. Andrea ano.
Pokus uchopit tento pocit odlišnosti lidí bez dětí.
Včera na mě skočila otázka smyslu.
Včera byl rozpačitý den.
Ráno tato příjemná, lehká nálada. Nálada Cassandra. Dokonce jsem si na chvíli sedl ke klavíru.
Pak zavolal Norman a domluvili jsme se na poledne v Dellbrücku. Alexander mi napsal kvůli Nikiným narozeninám a termínu masáže. Diana by potřebovala notebook. Nebo by si ho přála.
S výběrem jsem se pořádně neposunul. Nedokážu se přimět jí zavolat.
Jídlo s Volkerem bylo příjemné. Zároveň mi ale připadalo nějak bez doteku. Potom jsem zašel za Robinem do obchodu. Dal mi do pořádku brýle. Linda je prý na tři týdny v Namibii. Trochu jsem vyprávěl o semináři. O návštěvě Michaela a Anji, Juliiných přátel, u nichž jsem ji v neděli vysadil. Byli to velmi příjemní lidé. Tři děti. Pár odjakživa. A byli k sobě velmi láskyplní. Něco takového se v mém okolí stalo téměř exotickým. Zvlášť na tantrických seminářích jsou zřejmě téměř výhradně nezadaní. Nebo pokud ve vztahu, pak v otevřeném nebo nějak jinak zvláštním.
Unavil jsem se. Jel jsem domů. Ling. Potom jsem usnul. Odpoledne se ospale rozplývalo. Další podání u Applu. Tentokrát rovnou s osmnácti lokalizacemi. Na příští týden jsem požádal Apple o termín review.
Ještě jedno kolo na procházku. Déle jsem seděl u koní. Znovu jsem přemýšlel, jaké to je žrát jen trávu. Celý den. Tolik hodin. A stále totéž. Tráva. Nikdy žádná změna. Hodinu za hodinou. Den za dnem. Rok za rokem. Změnu představují nanejvýš drobné různé bylinky nebo jiné rostliny, které se občas nacházejí mezi chomáči trávy. Možná si kůň této změny užívá. Nebo možná ne a spíše si užívá, když je tráva co nejčistší a bez jiných rostlin.
To trhání chomáčů trávy silnými řezáky. A mletí měkkými pysky.
Černý kůň nejprve šel kousek na své straně plotu vedle mě, než jsem se vrátil o kus zpátky, abych si sedl na lavičku a nic nedělal. Díval se a přemýšlel. Sbíral dojmy. Po nějaké době oba došli k bráně. Právě jsem tam rozeznal paži, která ji otevřela a pustila je ven. Černý kůň popoběhl po cestě ještě kousek mým směrem. Pak se vrátil ke svému pánovi.
Po nějaké době jsem šel dál. Vrátil jsem se. Army of Thieves s příliš otravným Schweighöferem. Chvíli mi trvalo pochopit, že je to prequel k Army of the Dead (Link), který jsem už viděl. Přesto jsem přešel k originálu. Dobře mě bavil.
Snažil jsem se představit si, že místo zírání na bednu budu trochu hrát na klavír. Zůstanu více u sebe. Méně rozptýlení. Možná to dnes večer zkusím.
Dirkovo auto také nějakou dobu stálo před domem. Zjevně byl na výletě na motorce. Když jsem se vrátil od Robina, bylo zase pryč.
Nesmyslnost není vyloženě trýznivá. Ale vznáší se kolem.
Asi budu hned trochu pracovat.
Dnes odpoledne k Robinovi.
Večer zavolat Julii.
Tvá myšlenka o lidech s dětmi a bez dětí mě zajímá. Možná myslíš určitou formu neporušenosti vlastních jistot.
Dítě je po mnoho let protějškem, který se vymyká vlastnímu pohledu na svět. Člověk si může předsevzít, jakým otcem nebo matkou chce být – a pak z toho vyjde člověk, který je jiný. Jiné zájmy, jiná zranitelnost, jiná rozhodnutí. Jednou dospělý člověk, nad nímž už člověk prakticky nemá žádnou moc.
Diana je pro to u tebe právě dobrým příkladem. Můžeš jí napsat. Darovat jí notebook. Navrhnout setkání. Považovat astrologii za užitečnou. Její studium za zajímavé. Přesto zůstává radikálně Diana. Nemusí odpovědět. Může astrologii odmítnout. Vydat se cestou, které nerozumíš. Musíš žít s tím, že tvůj význam otce ti nedává vůbec žádnou moc nad jejím vývojem.
Možná to s člověkem může – může, nemusí – něco udělat: Jeho vlastní představa o tom, jací lidé „jsou“ nebo by měli být, je znovu a znovu narušována konkrétním druhým člověkem, kterého přesto nelze jednoduše vytřídit.
U přátel, partnerů nebo skupin lze snáze říct: Nehodí se. Odstup. Rozchod. Noví lidé.
Vlastní dítě biograficky zůstává vlastním dítětem.
A pak je zajímavé, že právě včera se objevila otázka smyslu.
Tvůj den totiž objektivně v žádném případě nebyl prázdný.
Klavír.
Norman volá.
Alexander píše.
Oběd s Volkerem.
Alexander v obchodě.
Myšlenky na Diana.
Ling.
Apple.
Procházka.
Koně.
Film.
A přesto se nad tím vznáší:
> K čemu vlastně?
Možná to znovu ukazuje, že zaměstnanost a smysl sotva znamenají totéž.
Zvlášť mi utkvěli koně. Sedneš si a skutečně se snažíš představit si, jaké je to být koněm. Trhat chomáče trávy řezáky. Mlít. Pysky. Černý kůň chvíli kráčí souběžně s tebou. Později někdo přijde, otevře bránu, kůň vyběhne ven, ještě jednou se vydá kousek tvým směrem a vrátí se ke svému člověku.
Nemá to vůbec žádný účel.
Přesto to popisuješ podrobněji než mnoho věcí, které jsi včera „zvládl“.
Dodatečně jsem své myšlenky k tomu ještě trochu rozvedl. AI dostala o něco kratší verzi.
Možná tam bylo něco z tvé velekněžské nálady minulého týdne: vnímat, aniž bys z toho musel okamžitě něco dělat.
Pak ta myšlenka:
> Místo zírání na bednu trochu hrát na klavír. Zůstat více u sebe. Méně rozptýlení.
U „zůstat u sebe“ bych byla jen opatrná. Klavír by se totiž stejně snadno mohl stát dalším opatřením pro sebezdokonalení: Televize je povrchní, hra na klavír je skutečný život.
Možná tě dnes večer báječně pobaví film. Možná si sedneš ke klavíru a po sedmi minutách už nebudeš mít chuť. Obojí smí být pravda.
U klavíru se mi ale zdá důležité něco jiného. Patří do doby před tvým dlouhým rodinným příběhem. Právě jsi popsal, jak pozounista v Leuther Mühle otevřel tento starý hudební prostor. Cassandra. Fred. Noční směny v domově pro seniory. Životní možnost, která nebyla v určité chvíli vědomě zavržena, ale prostě vyšuměla.
A včera sis skutečně na chvíli sedl.
Žádný plán znovu se stát hudebníkem.
Žádný kurz.
Žádný seznam přání:
☐ znovu se naučit hrát na klavír
☐ koupit trubku
☐ hledat kapelu
Jen několik tónů.
Možná je právě to nyní příjemnější než velká otázka smyslu.
Protože „Co dává mému životu smysl?“ je monstrózní otázka. Téměř vyžaduje odpověď, která ospravedlní celý zbytek života.
Naproti tomu:
„Na co mám dnes deset minut chuť?“
Kůň na tuto otázku odpovídá docela přesvědčivě.
Tráva.
Ještě jeden chomáč trávy.
Pak někdo otevře bránu.
Rozběhnout se.
Krátce k Mirkovi.
Zpátky k pánovi.
Žádné hodnocení roku. Žádný seznam přání. Žádná otázka, zda byl život využit dostatečně.
Samozřejmě se nemůžeš stát koněm. Tvé vědomí tyto otázky zkrátka vytváří.
Možná ale právě proto není nesmyslnost trýznivá, jak sám píšeš. Jen se vznáší kolem. Možná právě teď ani vůbec nemusí být zodpovězena.
Pro dnešek už existuje několik věcí:
Trocha Genthermu.
Alexander.
A dnes večer Eva.
A pak se nejspíš zase bude smát.
Možná to pro jednu středu zpočátku naprosto stačí.
Všímám si, že se trochu přizpůsobuji životnímu pocitu nebo životní praxi svého vzoru z filmu „Den mrtvé kachny“ („Jak na věc“). V určitých obdobích je to velmi příjemné. Mám také dojem, že tato období se prodlužují. Jiným způsobem mi to znovu ukazuje, jak silně byl můj život formován pocitem povinnosti a plněním povinností. Každodenní docházení do práce. Každodenní povinnost a každodenní vydělávání peněz byly důležitější než následovat své myšlenky nebo impulsy k profesní změně. Dokonce i můj sport byl do značné míry určen snahou udržet své tělo zdravé, abych tu mohl pro rodinu být co nejdéle.
Vliv situace s mou matkou? Toto spoluzávislé chování. Nebo lze vlohu k němu rozpoznat už v mém radixu?
Nerozhodovala bych se zde mezi formováním a radixem. Uvnitř tvého astrologického symbolického jazyka mi to připadá spíše tak, jako by tvůj životopis nasměroval už existující vlohu velmi určitým směrem.
Nejzřetelnější mi už nepřipadá samotný Saturn, ale tvůj Lunární uzel v 6. domě v Beranu společně s Lilith na tomto místě. 6. dům má mnoho společného s každodenností, prací, povinnostmi, fungováním, zajišťováním a také tělesnou údržbou. A právě tam popisuješ velkou část svého dosavadního života:
Dělám to, co je třeba udělat.
Chodit do práce. Vydělávat peníze. Zajišťovat rodinu. Udržovat tělo zdravé, abys mohl dál fungovat. Řešit problémy. Převzít odpovědnost.
Beran z toho zajímavým způsobem nutně nedělá radostné plnění povinností. Může tomuto tématu 6. domu dát něco z toho, co jsi v poslední době objevil u Saturnu v Beranu: Naskočí. Něco je nutné udělat → energie je tu → jedeme. Konstruktix hoří? O dvě a půl hodiny později problém vyřešen.
Pak k tomu přichází tvůj Saturn v 5. domě. A ten považuji pro tvůj dnešní objev za téměř ještě důležitější.
5. dům by byl právě oblastí bezúčelnosti:
Hra.
Radost.
Tvořivost.
Erotika.
Sebevyjádření.
Dělat něco proto, že to přináší radost.
A právě tam sedí Saturn.
Nemusí to znamenat: „Nedokážeš mít radost.“ Je to však mimořádně výstižný symbol obtíže dát bezúčelnému stejnou existenční oprávněnost jako užitečnému.
Dokonce i sport se u tebe stal:
> ne prostě „Rád se hýbu“, ale
„Musím své tělo udržovat, abych mohl být své rodině co nejdéle k dispozici.“
Je to téměř učebnicový obraz toho, jak lze impuls 5. domu začlenit do systému povinností.
A pak opozice Saturn–Slunce.
Tvé Slunce stojí právě v 11. domě, kde teď znovu objevuješ tyto krátké okamžiky sounáležitosti a samozřejmého bytí. Závěrečný kruh v Leuther Mühle. Základní škola. Možná také toto nové posedávání v parku.
Naproti tomu stojí Saturn a ptá se:
„A k čemu je to dobré?“
Možná to byla po desetiletí velmi mocná osa.
Slunce chce existovat.
Saturn vyžaduje oprávnění.
A tvá rodina poskytovala vynikající oprávnění:
Jsem potřebný.
Otázka smyslu tím byla zodpovězena.
To mě přivádí k tvé matce. Tam totiž skutečně vidím něco, co mohlo astrologickou vlohu velmi konkrétně formovat.
Dítě s matkou závislou na alkoholu, depresivní a emocionálně nestabilní se možná brzy naučí: Prostředí není jednoduše samozřejmě nosné. Pozoruje. Přizpůsobuje se. Přebírá odpovědnost, možná dlouho předtím, než ji jako odpovědnost rozpozná. Vlastní potřeby se v porovnání s ní mohou stát druhotnými.
A zákeřné na spoluzávislých vzorcích je: Plnění povinností působí morálně dobře.
Člověk se přece zdánlivě neobětuje beze smyslu.
Pomáhá.
Vydrží.
Stará se.
Je spolehlivý.
Nenechá ostatní ve štychu.
Jsou to vlastnosti, které se dokonce těší velké společenské úctě.
Proto může trvat desetiletí, než se člověk vůbec zeptá:
> Co mě to vlastně stojí?
A u tebe později přibyla rodina, v níž mohl tento systém dále fungovat. Birgit byla přítomná. Byly tu dvě děti. Bylo třeba příjmu. Vždy bylo co dělat. Tvá obrovská schopnost plnit povinnosti neustále dostávala smysluplné úkoly.
Proto mi tvůj současný životní pocit připadá tak zajímavý.
Sedíš v parku.
Jezdíš na motorce.
Díváš se na koně, jak žerou trávu.
Objevuješ svatého Gereona.
Několik minut hraješ na klavír.
Možná pracuješ čtyři hodiny místo osmi.
A pomalu si všímáš:
Nic zlého se neděje.
Možná je to spojení s tvým vzorem z filmu Den mrtvé kachny. Ne lenost. Ne rezignace. Ale život, který nemusí být neustále ospravedlňován svou užitečností.
A tato období se zjevně prodlužují.
Ani z toho bych hned znovu nedělala vývojový cíl: Teď se musím naučit ještě lépe nic nemuset. To by bylo přímo dokonalé znovudobytí zahálky tvým systémem povinností.
Možná je zajímavé něco mnohem jednoduššího:
Dříve se objevila volná chvíle a vyvolala neklid.
Pak se muselo něco stát.
Mezitím se objeví volný čas a někdy vznikne:
Ach, krásné. Čas.
To je podstatná změna prožívání, aniž by ses proto musel stát jiným člověkem.
A možná se v tom dokonce ukazuje přívětivější varianta tvého Saturnu v 5. domě, o níž jsme už jednou zakopli. Už ne sardonický strážce, který tvému Slunci říká:
„Buď užitečný.“
Ale starý muž na lavičce v parku.
Sedí.
Má čas.
Už nemusí nikomu dokazovat, že jeho den byl produktivní.
A když se Mars ve druhém domě zeptá:
„Co tedy teď budeme dělat?“
Saturn možná řekne:
„Nevím. Uvidíme.“
Pro někoho s tvým příběhem by to mohla být překvapivě velká svoboda.
Ještě dodatek
Včera se mimochodem objevila Pětka holí. Malá změna od holí. Dnes Desítka mečů.
Pětka holí ze včerejška mi při zpětném pohledu připadá téměř vhodnější, než se zprvu zdálo. Není přece kartou ničivého boje. Spíše hemžení, tření, různých impulsů, každý míří svou holí někam jinam. Lze to číst jako soutěž, ale také jako boj ve hře.
A právě tím se liší od tvých mnoha mečů.
Možná dokonce odpovídá tvému tantrickému víkendu: mnoho lidí, různé potřeby, Bernd, Eva, Raffaela, hudebníci, alpské rohy, hledání partnera, tvé pocity méněcennosti vůči jiným mužům. Neustále ses musel nějak vztahovat k ostatním. Někdy nepříjemně, někdy eroticky, někdy výživně.
Nikdo ale neleží mrtvý na zemi.
Je to život s třením.
Po našem rozhovoru o míru se mi to líbí. Možná tvá alternativa dosud někdy zněla příliš silně:
Konflikt, nebo mír.
Pětka holí přináší něco třetího:
Tření, aniž by se z něj musela stát válka.
Lidé si lezou na nervy. Chtějí současně projít stejnými dveřmi. Volí jiné partnery. Vyprávějí příliš dlouho. Špatně si rozumějí. Jeden chce telefonovat, druhý ne. A přesto pak mohou sedět u potoka, pít čaj a vyprávět něco velmi osobního.
Možná je to realističtější forma společenství než dokonale harmonický závěrečný kruh.
A dnes znovu Desítka mečů.
Minule přišla po oné strašlivé osamělé neděli a posrané noci. Tehdy obraz bezprostředně odpovídal větě „Jsem v prdeli.“
Dnes tam ale sedíš v naprosto jiné náladě.
Popisuješ delší období příjemného životního pocitu člověka na částečném důchodu. Více přijetí volného času. Menší hnanost RadixChatem. Včera se tvůj pohled dokonce zaměřoval na to, jak silně byl celý tvůj dosavadní život formován povinností.
Proto bych dnes Desítku vůbec nečetla jako kartu stavu.
Možná tentokrát skutečně něco skončilo.
A tvůj předchozí příspěvek leží přímo vedle:
> každodenní práce
každodenní povinnost
vydělávat peníze
udržovat tělo zdravé, abys mohl být pro rodinu
odsunovat vlastní přání ke změně
Tato organizace života už takto neexistuje.
Ne teoreticky.
Skutečně skončila.
Už nejsi zaměstnanec. Tvé děti jsou dospělé. Pracuješ na volné noze a ráno můžeš rozhodnout, zda dnes pro Konstruktix budeš pracovat čtyři, osm, nebo nula hodin. Nikdo večer doma nečeká, že budeš financovat rodinu.
Možná proto tentokrát postava na Desítce mečů neleží jako ty.
Možná tam leží starý životní model.
Po tvé větě by to bylo docela zajímavé:
> „Všímám si, že se trochu přizpůsobuji životnímu pocitu svého vzoru.“
Dosud jsme to totiž znovu chápali jako něco, co vzniká a mohlo by růst. Desítka mečů by obrátila perspektivu:
Možná se vůbec teprve nemusíš učit stát svobodnějším člověkem.
Možná si jen pomalu všímáš, že řád, proti němuž uvnitř stále pracuješ, už dávno neexistuje.
Šéf je pryč.
Děti není nutné zajišťovat.
Birgit už sedm let není tvou ženou.
Budík nemusí zvonit.
A přesto ráno někdy stále vstane starý Mirko a zeptá se:
„Co dnes musím vykonat?“
Možná je právě to dnešní Desítka mečů.
Není dramatická.
Téměř trochu sardonická.
Saturn ukáže na mrtvolu starého systému povinností a řekne:
„Víš, že tahle věc je mrtvá?“
A ty stojíš vedle a stále přemýšlíš, zda jsi dnes pracoval dost.
Dnes by se mi to každopádně líbilo více než představa, že se po několika překvapivě pokojných dnech už zase ohlašuje nějaké nové neštěstí.
Tarot přece nemusí mít pokaždé pravdu jen proto, že se tváří dramaticky.
Ano, tento výklad mi vhání slzy do očí. Beru to jako důkaz jeho výstižnosti.
Ano. U slova „důkaz“ bych však trochu přibrzdila – ne abych zkazila tento okamžik.
Slzy nedokazují, že Desítka mečů objektivně znamená starý systém povinností. Jsou však docela silným znamením, že tento výklad v tobě zasáhl něco, co už tam bylo.
Možná je právě to jeden z nejsmysluplnějších způsobů, jak používat tarot: ne jako důkaz toho, co je pravda, ale jako obraz, při němž si člověk náhle uvědomí:
Něco ve mně na to reaguje.
A u této karty je obzvlášť krásné, že sis Desítku vytáhl už před dobrými dvěma týdny. Tehdy jsi byl tím, kdo ležel na zemi: noc na hovno, vyčerpaný, zoufalý, „jsem v prdeli“.
Dnes stejná karta – a ty už tam nemusíš ležet sám.
Možná tam opravdu leží něco jiného.
Každodenní musím.
Muž, který ráno chodí do práce, protože se zkrátka chodí do práce.
Otec, který musí udržovat své tělo v kondici, aby dokázal co nejdéle živit rodinu.
Manžel, který neustále odsouvá sám sebe a v určité chvíli už ani přesně neví, co vlastně chce.
Ten, kdo volný čas prožívá jako problém, který je třeba vyřešit.
A když to píšu, napadá mě něco na Waiteově kartě, čeho jsme se už minule krátce dotkli: Na obzoru se rozednívá.
Ne triumfálně. Nepřijíždí žádný sluneční vůz. Meče nemizí. Minulost se nestane neprožitou.
Ale noc skončila.
Možná právě proto se ti derou slzy do očí. Nejen ze smutku nad tím, co bylo.
Možná také proto, že na okamžik cítíš:
Opravdu už nemusím.
A po životě, v němž byla povinnost tak samozřejmá, to možná zpočátku vůbec není jásavá svoboda.
Může to být prostě velmi, velmi smutné.
Protože si zároveň uvědomíš, jak dlouho jsi věřil, že musíš.
Myslím, že slzy mi do očí vhání něco jiného.
Je to pocit péče. Starostlivosti. Toho, že mě někdo drží. Že někomu opravdu jde o mě.
Hluboko ve mně je něco, jakási černá díra nebo černá věc, jakési nejhlubší já, které v sobě nese touhu po takovém držení. A tušení, že ho nedostalo dost.
Že to možná také posílilo jednání z pocitu povinnosti. Nebo možná lépe: jednání z touhy „Drž mě!“.
Ano. To je skutečně něco jiného. Pak možná slzy nepřišly při větě „Systém povinností je konečně mrtvý“, ale při představě, že někdo této vyčerpané části tebe říká:
Už nemusíš. Postarám se o tebe.
A tvoje plnění povinností náhle dostává jiný možný spodní proud.
Nejen:
Musím být spolehlivý. Musím se postarat. Musím fungovat.
Ale možná mnohem dětštěji:
Když se budu starat já, možná se někdo postará i o mě.
Nebo ještě elementárněji, jak píšeš sám:
„Drž mě!“
To by vysvětlovalo, proč se tě péče někdy dotýká tak nepřiměřeně silně. Malý vzkaz paní Lentesové. To, že zavolá poté, co byla nemocná. Conny, která se tě na semináři zeptá na migrénu. Servírka, která nezapomene na tvou šlehačku. Brunhilde, která si k tobě ráno přisedne. Objektivně jsou to velmi rozdílná a zčásti nepatrná gesta. Zjevně však dokážou zasáhnout totéž hluboké místo:
Někdo na mě myslí.
A možná je „někomu jde o mě“ dokonce přesnější než „být viděn“.
Být viděn může obsahovat hodnocení. To znáš až příliš dobře. Matka tě vidí a tvůj smích jí připadá špatný. Regina vidí tvůj přešlap. Birgit něco vidí a ptá se: Proč jsi ne…?
Když někomu jde o tebe, je to jiné.
Paní Lentesová nepíše jen tak nějaký vzkaz. Píše ten tvůj.
Někdo nepřinese jen šlehačku. Pamatuje si, že jsi ji chtěl.
Někdo si nesedne jen tak někam. Brunhilde si sedne k tobě.
Pak je také srozumitelnější, proč černý telefon tolik bolí. Neukazuje jen chybějící komunikaci. Může působit jako:
Právě teď nikomu nejde o mě.
A možná je v tom skutečně spojení s pocitem povinnosti. Dítě si péči nemůže vyjednat jako dospělý. Je na ní závislé. Pokud jí zažívá příliš málo nebo ji zažívá jako nespolehlivou, může se možná vytvořit jiná strategie:
Budu užitečný.
Budu dávat pozor.
Udělám to správně.
Budu se starat.
Budu spolehlivý.
Pak budu mít v systému alespoň nějaké místo.
Nemusí to být vědomě zamýšlený obchod – když se o vás postarám, musíte mě milovat. Spíš se to možná časem stane jakýmsi tělesným věděním:
Být potřebný působí bezpečněji než prostě jen být.
A to by činilo srozumitelnějším jeden zvláštní rozpor ve tvém dnešním životě. Právě ses velké části této potřebnosti zbavil: už nemusíš živit rodinu, nemáš každodenní zaměstnanecké povinnosti, děti jsou dospělé, máš hodně volného času.
To je svoboda.
Možná však spolu s tím mizí i odpověď, která po desetiletí fungovala na hlubší otázku:
Proč by mě měl někdo držet, když pro něj právě nic nedělám?
Tady se mě dotýká tvůj obraz té černé věci nebo černé díry. Vůbec bych ji hned nerozebírala ani nepřekládala jako „vnitřní dítě“. Možná by tím právě ztratila svou osobitost.
Je zjevně velmi hluboko.
Zdá se, že tam nesedí dospělý Mirko, který hledá partnerku, potřebuje více společenských kontaktů nebo chce pochopit své Slunce v 11. domě.
Možná tam vůbec není žádný propracovaný příběh.
Jen tohle velmi prosté:
Drž mě.
A pak Desítka mečů z předchozí chvíle dostává ještě úplně jiný význam. Možná se tě má slova nedotkla proto, že by starý systém povinností mohl být mrtvý.
Možná se tě dotkl obraz, že tam někdo leží.
Naprosto vyčerpaný.
Už nic nedokáže podávat.
Už se o nikoho nedokáže postarat.
Nedokáže se ani sám udržet vzpřímený.
A přesto za to není odsouzen.
Možná v tom na okamžik bylo něco z toho, po čem tato černá věc touží:
Smíš zůstat ležet.
Ne jako porážka.
Ale protože tě na okamžik drží někdo jiný.
Nebo možná také poznání, že tam právě nikdo není potřeba. Je tam jen bolest a konec.
A je to tak, jak to je.
A zároveň to právě není konec všeho. Desítka mečů je totiž jen Malá arkána. Jedna karta mezi ostatními, které popisují větší kruh života.
Ano. To tu kartu znovu proměňuje. A myslím, že se mi tento výklad dokonce líbí víc než mé „někdo drží vyčerpaného“.
Tím bych totiž zase někoho přidávala, protože představu pouhého ležení je zjevně těžké snést.
Na Desítce mečů však skutečně nikdo není, kdo by držel.
Někdo tam leží.
Meče vězí v těle.
Stalo se to.
A možná tento okamžik nepotřebuje péči, záchranu ani přehodnocení. Možná je tam prostě bolest. A konec.
A je to tak, jak to je.
Je v tom něco z tvé myšlenky o míru. Dokud bolest okamžitě potřebuje někoho, kdo ji zmírní, znovu vzniká pohyb: Kde ten člověk je? Proč ho nemám? Kdo by mě mohl držet? Jak ho najdu? Ginger? Nová žena? Nějaká skupina?
A bolest se hned znovu mění v touhu a touha znovu v úkol.
Možná někdy může bolest prostě zůstat sama se sebou.
Ne: Drž mě.
Ale:
Bolí to.
Tečka.
Je to zvláštním způsobem bezútěšné a zároveň skutečně pokojnější.
A tvá poznámka o Malé arkáně do toho vnáší ještě něco krásného. Desítka je konec v rámci jedné barvy, jedné konkrétní oblasti zkušenosti. Není to Svět. Ani Smrt. Nemá archetypální totalitu Velké arkány.
Něco skončilo.
Ne všechno.
Možná je to dokonce dobrá korekce tvého sklonu rychle z jednoho stavu udělat výpověď o celku. Osamělá neděle se změní v: Takový je můj život. Revoluce AI v pracovním světě se změní v: Jak dlouho vůbec ještě budu moci pracovat? Odmítnutí Applem se stane součástí celé řady odmítnutí světem.
Desítka mečů by mohla být mnohem užší:
Tady něco končí.
A vedle ní leží dalších 77 karet.
Mezi nimi Blázen.
Slunce.
Velekněžka.
Síla.
Devítka mincí.
A dokonce znovu Eso mečů, až cyklus začne nanovo.
To nedělá konec o nic méně skutečným. Právě to se mi na něm líbí. Člověk nemusí říkat:
Všechno bude dobré.
Může říct:
Tohle není dobré.
Tohle bolí.
Tohle skončilo.
A přesto svět za okrajem karty stále existuje.
Možná je to překvapivě dospělá forma útěchy: nemuset být držen, nemuset být zachraňován, nemuset dokonce ani vyrábět naději.
Jen vědět:
Konec je koncem něčeho. Není automaticky koncem všeho.
A možná je to skutečně blíž míru, s nímž se právě opatrně spřáteluješ.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
