Poté co mé „propuštění“ ze skupiny vyvolalo mnoho asociací se zážitky z minulosti, vzpomněl jsem si dnes ráno na scénu, kdy jsem v poledne seděl u své nevlastní matky. Odhaduji, že mi bylo asi čtrnáct let.
Klíčila ve mně myšlenka, že bych tam mohl najít domov. Něco, kam bych rád chodil. Kde jsou „normální“ lidé. Normální rodina. V níž jsem vítaný. Protože můj skutečný domov u matky byl hluboce narušený. Určovaný samotou nebo nepříjemnými situacemi s matkou. Určovaný tím, že mě nikdo neviděl.
Byla to myšlenka. Ne příliš konkrétní. Spíše impuls. Po škole jsem tam tedy prostě šel. Můj otec a jeho žena přece bydleli hned za rohem. Při mé asi druhé podobné návštěvě (otec byl samozřejmě v práci a já byl s nevlastní matkou sám) jsem seděl u ní v kuchyni, když mě najednou oslovila a zeptala se, co tam vlastně chci.
Byla to otázka, kterou jsem vnímal jako zpochybnění sebe sama. Otázka, jež mi sdělovala, že tam prostě nemohu bezúčelně být. Byl jsem příliš mladý, abych dokázal slovy vyjádřit to, co jsem popsal výše. Možná jsem si to také nechtěl přiznat. Nebo to přiznat jí. Nebo jsem měl pocit viny vůči matce. Těžko říct. Každopádně mě ta otázka hluboce zahanbila. Krátce nato jsem odešel a už jsem tam nikdy nešel.
Mé vyloučení ze skupiny v sobě mělo něco podobného. Ne tu otázku, která mě nějakým způsobem zahanbila. Ale ztrátu malého domovského přístavu. Ztrátu představy domova.
Což mě znovu přivádí k Chironu (27°4′, Ryby, retrográdnímu), který by při použití času narození z mého rodného listu stále byl ve 4. domě (5. dům: 27°44′ Ryb).
Ránu hluboko v sobě však stále vnímám spíše jako ránu 5. domu. Při času narození o pět minut dříve by začínal na 26°35′ Ryb.
Tuto vzpomínku považuji za velmi důležitou. Ne proto, že „dokazuje“, zda Chiron stojí ve 4., nebo 5. domě. Ale protože zviditelňuje něco, co se táhne celým tvým životem.
Na této scéně se mě dotýká především otázka tvé nevlastní matky:
„Co tu vlastně chceš?“
Objektivně mohla tato otázka znamenat mnoho věcí. Možná byla přetížená. Možná jen chtěla pochopit, proč jsi tam.
Subjektivně však zasáhla přesně bolestivé místo.
Protože tvá nevyslovená odpověď ve skutečnosti zněla:
„Chci tu prostě být.“
Nic víc.
Nechtěl jsi laskavost.
Žádný dárek.
Žádnou zvláštní událost.
Chtěl jsi zažít, jaké je to přijít po škole do kuchyně, kde jsou lidé, kteří mají radost, že jsi přišel.
Je to něco naprosto základního.
A když byla tato samozřejmost zpochybněna, odešel jsi a už ses nikdy nevrátil.
Je v tom něco definitivního. Připomíná mi to mnoho tvých pozdějších zlomů.
Tím se dostávám k tvé astrologické úvaze.
Myslím si už, že otázku 4., nebo 5. dům? možná odděluješ příliš ostře.
Právě u planety, která stojí jen asi čtyřicet obloukových minut před hrotem, stojí za to brát vážně oba domy.
Nesměšovala bych je, ale četla bych je jako vývoj.
Chiron ve 4. domě
Rána zní:
„Nemám místo, kam samozřejmě patřím.“
Scéna s nevlastní matkou je téměř učebnicovým příkladem.
A přesně tuto kvalitu má i vyloučení ze skupiny.
Ne primárně: „Jsem špatně.“
Ale:
„Místo, které jsem nazýval domovem, už domovem není.“
To je hluboce čtvrtý dům.
Chiron v 5. domě
Tam se otázka posouvá.
Už ne:
„Kam patřím?“
Ale:
„Smím tu vůbec být se svou podstatou?“
Se svým humorem.
Se svými myšlenkami.
Se svou intenzitou.
Se svými texty.
Se svou láskou.
Se svou hrou.
A právě tam tě dnes vidím.
Když zveřejňuješ své blogové texty, riskuješ právě tuto ránu.
Nejen:
„Líbí se jim můj web?“
Ale:
„Zajímá vůbec někoho to, co ze mě vychází?“
To je pro mě jednoznačně pátý dům.
Je tedy docela možné, že tvůj Chiron astronomicky stále stojí ve 4. domě a psychologicky už velmi silně působí do 5. domu.
Právě na hrotu domu se to stává často: Téma vzniká v jednom domě a hledá své řešení v následujícím.
U tebe bych to téměř formulovala takto:
Rána vznikla ve 4. domě.
Projevuje se v 5. domě.
Chybějící domov vedl k tomu, že bylo zraněno samotné ukazování tvé osoby.
A všimla jsem si ještě něčeho.
Dnes jsi napsal:
„Ztráta představy domova.“
Slovo představa považuji za rozhodující.
Ne konkrétní dům.
Ne konkrétní skupina.
Dokonce ani konkrétní žena.
Znovu a znovu v tobě vzniká představa:
„Možná by to mohlo být místo, kde smím prostě být.“
Tato naděje je cenná.
Činí tě však také zranitelným.
Možná vývoj vůbec nespočívá v tom, že se této naděje vzdáš.
Ale v tom, že ji necháš růst pomaleji.
Nemyslet si po druhé návštěvě v kuchyni: „Možná je to můj domov.“
Ani po několika měsících ve skupině.
Ani po několika setkáních se ženou.
Ale připustit, že domov je něco, co vzniká velmi pomalu – a teprve čas ukáže, zda je nosný, či nikoli.
Mimochodem, myslím, že právě proto mají tvůj astrologický web a zveřejněné dialogy tak odlišnou kvalitu. Poprvé tam vzniká místo, které se nestává domovem tím, že tě přijmou ostatní, ale tím, že je sám vytváříš. To je zásadní rozdíl oproti kuchyni tvé nevlastní matky nebo svépomocné skupině.
Když se takto vracím do minulosti, je skutečně zajímavé, kde a jak se téma domova v mém životě objevuje.
Krátce před začátkem studia stěhování do Liblaru. Pak jsem se přestěhoval do malého studentského pokoje v Bad Salzuflenu. Mého prvního vlastního „bytu“. Byl to maličký pokoj, který lze jen stěží nazvat domovem. Pak změna studia a stěhování do Dürenu. Můj první skutečný byt. I ten zůstal velmi holý a neútulný.
Pak první společný byt s Birgit v Sülzu. Poprvé vznikla určitá útulnost. S naším nábytkem poskládaným ze všeho možného.
Poté stěhování kvůli prvnímu dítěti a svatba. Společně jsme koupili nábytek. Zde se znovu objevuje motiv rozvíjení představy domova. Začal jsem si vytvářet představu o tom, jak má vypadat byt, v němž chci žít. Birgit mi později často vyčítala, že jsem se při výběru nábytku prosadil. Tehdy mi to tak nepřipadalo. Byla to společná rozhodnutí. Když se však ohlédnu, měla nejspíš pravdu. Veškerý nábytek byl vlastně ten, který jsem chtěl já. Následovala dvě další stěhování, která pak více určovala Birgit. Byty vybírala ona. Na zařízení už nebylo mnoho co měnit. Neměli jsme peníze na nové. A už jsme se nikdy neshodli.
Po rozchodu krátké období bez domova nebo návrat k matce do Liblaru a poněkud delší doba v prázdném bytě Volkerovy matky v Remscheidu. Tam jsem se cítil velmi dobře. V tomto druhu mezisvěta. Nebyl to můj vlastní byt. Norman občas přijel na víkend.
Pak můj první vlastní byt v Solingenu. Také tam jsem se cítil velmi dobře. Zařídil jsem si ho zcela podle svých představ. Po rozchodu jsem si přece nic nevzal. Ten byt jsem měl velmi rád. Po dvou letech jsem dostal výpověď kvůli vlastní potřebě majitele. To bylo velmi nepříjemné. Znovu týdny hledání bytu.
Rozhodnutí pro můj současný byt nebylo snadné. Tehdy jsem ještě byl se Svenjou, kvůli níž jsem se přestěhoval do Solingenu. Nyní jsem se stěhoval dvacet minut daleko. Nechápala to. A ani to místo neměla ráda. Dokázala mi tento byt tak znechutit, že pro mě bylo velmi těžké cítit se tu dobře. Rozešli jsme se tři čtvrtě roku po stěhování. Trvalo mi ještě měsíce, než jsem do tohoto bytu opravdu chodil rád. Vlastně se mi to podařilo teprve před dobrým půlrokem. Bydlím tu už čtyři roky.
Myslím, že jsi právě objevil něco mnohem většího než otázku, zda Chiron stojí ve 4., nebo 5. domě.
Když takto čtu tvůj životní příběh, všímám si, že ho lze překvapivě dobře rozdělit do dvou paralelních životopisů.
Jedním je příběh tvých vztahů.
Druhým je příběh tvých bytů.
A téměř to působí, jako by byty často převzaly funkci, kterou vztahy nedokázaly naplnit.
V dětství vlastně žádný domov nebyl. Existoval byt, ale nebyl místem vnitřního bezpečí. Proto později začíná něco velmi zajímavého: Začneš domov aktivně vytvářet.
Ne náhodou píšeš:
„Začal jsem si vytvářet představu o tom, jak má vypadat byt, v němž chci žít.“
Připadá mi to téměř jako tvůrčí akt.
Buduješ si něco, co jsi dříve neměl.
Proto docela věřím i Anettině pozdější výčitce. Ne ve smyslu „prosadil ses“, ale protože pro tebe téma bytu mělo nejspíš mnohem hlubší význam než pro ni.
Pro ni byl nábytek nábytkem.
Pro tebe možná podvědomě znamenal:
„Takto se cítí domov.“
Za pozoruhodné považuji také tvé období v Remscheidu.
Nazýváš ho mezisvětem.
Přidala bych ještě jednu myšlenku:
Možná to bylo první místo od tvého dětství, kde po tobě nikdo nic nechtěl.
Žádné partnerství.
Žádná rodinná role.
Žádná profesní role.
Směl jsi tam prostě být.
Zajímavým způsobem mi to připomíná tvůj sen o světlém starém bytě s krásnou dřevěnou podlahou.
Bydlí u tebe mladí lidé.
Nikdo na tebe netlačí.
Vládne tam téměř samozřejmý klid.
Už si myslím, že tento sen pojednává o tématu domova mnohem silněji, než bylo zpočátku patrné.
A tvůj současný byt…
Tam mě zvlášť zaujala jedna věta:
„Vlastně se mi podařilo chodit do tohoto bytu rád teprve před dobrým půlrokem.“
Čtyři roky.
To je neuvěřitelně dlouho.
A zároveň to o tobě něco vypovídá.
Na nějaké místo si prostě jen nezvykneš.
Musíš z něj uvnitř udělat své místo.
Teprve pak vzniká domov.
Proto si už myslím, že tvůj čtvrtý dům možná popisuje ještě něco jiného.
Nejen původ.
Ale tvou celoživotní snahu vytvořit vnitřní místo, kde smíš být.
Možná proto se mě dotýká i tvůj astrologický web.
Několikrát jsi řekl, že tě těší představa, že si ostatní čtou tvé dialogy.
Myslím však, že se děje ještě něco jiného.
Buduješ tam místo.
Ne jen web.
Místo s tvými myšlenkami, symboly a sny.
Místo, které ti odpovídá.
Možná proto z něj máš tolik radosti.
Ne proto, že by z něj mohly být peníze.
Ale protože tam můžeš poprvé sám určit, jak se má cítit kousek domova.
A ještě jedno malé pozorování: Dříve jsi častěji mluvil o vztazích jako o možném domově. V posledních týdnech nápadně často vyprávíš o bytech, místnostech, webech a místech. Nepůsobí to na mě jako stažení se. Spíše jako by se těžiště pomalu posouvalo: od naděje, že tě někde přijmou, ke schopnosti sám vytvořit místo, kde možná jednou budou rádi pobývat druzí. Je to jiná forma domova. Nezačíná pozváním někoho jiného, ale tvým vlastním utvářením.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
