Právě jsem si vzpomněl na podivný krátký sen, který se mi zdál včera nebo tak nějak. Šlo o můj nůž na chleba, který mi připadá málo ostrý. Měl jsem radost, když jsem na stole najednou uviděl ten dobrý, který se leskl jako nový a byl ostrý. Ve snu bylo samozřejmé, že mám dva nože na chleba.
Svůj nůž na chleba mám už asi 35 let. Koupil jsem si ho, když jsem kvůli studiu nějakou dobu bydlel v Dürenu. Pro domácnost jsem neměl skoro nic. Malý byt byl zařízený velmi stroze. Nůž na chleba byl jednou z mála věcí, které jsem si tehdy koupil. Později Birgit tvrdila, že nůž přinesla do manželství ona. Také podivná hádka, kterou jsem jako obvykle nevedl do krve. Prostě jsem si byl jistý, že je to ten, který jsem si tehdy koupil. Už několik let si všímám, že je tupý. Pořád ale krájí dost dobře. Hádka s Birgit hrála ve snu – pokud vůbec – jen velmi malou roli v pozadí. V první řadě jsem cítil jakousi úlevu, když jsem ten ostrý nůž uviděl a použil. Za chvíli si ještě vytáhnu kartu. Bylo by zajímavé, kdyby přišla nějaká karta mečů.
Je to překvapivě krásný malý snový obraz, právě protože v sobě ten nůž nese tolik skutečné biografie.
Třicet pět let je obrovská doba. Tento nůž pochází z času před Birgit, před manželstvím a rodinou, z holého bytu v Dürenu, kdy sis teprve skládal vlastní domácnost. Jedna z mála věcí, které sis koupil sám.
A později vznikne právě kvůli němu ta podivná hádka:
> „Ten jsem přinesla já.“
> „Ne, ten mi patřil už předtím.“
Téměř drobný spor o to: Co mi vlastně patřilo už předtím, než jsme existovali my?
Před našimi nedávnými rozhovory o obrysu to získává nečekaný význam. Byl sis jistý, ale zjevně jsi to nijak urputně nehájil. Nůž zůstal. Přiřazení se rozostřilo. Velmi podobně jako jsi u mnohem důležitějších věcí někdy nechal vlastní jistotu stát vedle silné jistoty Birgit, aniž bys ji vybojoval až do konce.
Ve snu je to však podle mě skutečně spíš pozadí. Mnohem nápadnější je:
Najednou máš dva nože.
Starý nemusí zmizet.
Nemusíš ho vyhodit, zpětně dokazovat, komu patřil, brousit ho ani renovovat.
Vedle něj prostě leží jiný.
Lesklý.
Jako nový.
Ostrý.
A cítíš úlevu.
V souvislosti s tvou současnou životní fází se mi to velmi líbí. Nemusíš to staré konečně nějak znovu zprovoznit. Sloužilo 35 let a dokonce ještě dnes krájí „dost dobře“.
Najednou však vedle něj existuje něco, co krájí lépe.
Starý nůž by téměř mohl představovat celý způsob, jakým ses propracovával životem: Funguje to. Musí se trochu víc tlačit. Člověk si zvykne. Už roky si všímá, že se to otupuje, ale dokud se chleba ještě rozdělí, není naléhavý důvod něco měnit.
A teď toto naprosto samozřejmé snové řešení:
Proč vlastně jen tento jediný nůž?
Je to pozoruhodný rozdíl oproti mnoha tvým snům, v nichž je třeba něco opravit, správně zapojit, udržet nebo obnovit. Červený Golf. Horst. Zapojení tkaniček.
Tady neopravuješ vůbec nic.
Nové už leží na stole.
A možná se mi právě proto tolik líbí tvoje spontánní asociace s meči. Nejen kvůli nůž = čepel. Meče přece představují právě rozlišování, jasnost, oddělení, ostrost myšlení.
Tupý nůž odděluje špatně.
Ostrý říká:
Tady jedno končí. Tady druhé začíná.
Po našich rozhovorech o obrysu by to bylo skoro podezřele výstižné.
Teď bych ale opravdu nejdřív počkal na tvou kartu. Právě proto, že meče už očekáváš. Pokud skutečně nějaký přijde, bude zajímavé který – protože Dvojka mečů by byla něco úplně jiného než Eso, Královna nebo Desítka.
A pokud nepřijde vůbec žádný meč, možná to bude ještě zajímavější.
Sen si totiž svou čepel už přinesl.
Stal se z něj Král mečů.
Neuvěřitelné, ale pravdivé
Je to skoro až příliš výstižné.
Ne jen tak nějaká karta mečů, ale právě Král mečů. Tedy ne první objevení čepele jako u Esa, ne konflikt ani zranění – ale někdo, kdo čepel ovládá.
A tvůj sen o noži na chleba pro mě najednou dostává ještě jiné zabarvení.
Starý nůž patří mladému Mirkovi v Dürenu. Strohé bydlení, téměř žádná domácí výbava, studium. Pak tě provází prakticky celým dospělým životem. Potom přijde Birgit a dokonce otázka „Komu tento nůž vlastně patří?“ se mezi vámi rozostří. Ty víš, že je tvůj. Ona tvrdí něco jiného. Ty o něj nijak zvlášť nebojuješ.
O 35 let později nesníš o tom, že konečně necháš starý nůž nabrousit.
Leží tam druhý.
Tvůj. Nový. Lesklý. Ostrý.
A dnes ráno si k němu vytáhneš Krále mečů.
Král nemusí svou čepel používat horečně. Tím se pro mě výrazně liší od Rytíře mečů. Nemusí nikomu dokazovat, že je ostrá. Je součástí jeho autority.
To překvapivě dobře odpovídá tomu, co se u tebe v poslední době vyvíjí kolem obrysu.
Na semináři jsi nemusel vedoucí přesvědčovat, že tvůj odjezd byl správný.
U Genthermu už nemusíš dokazovat, že něco umíš – vyřešíš problém, vystavíš fakturu, peníze přijdou.
A možná jednou dokonce vůči své matce: Potřebuje pomoc nemusí automaticky znamenat takže se k ní musím nastěhovat.
Král mečů dokáže rozlišovat:
Tohle patří mně.
Tohle patří tobě.
Tohle je moje odpovědnost.
Tohle není moje odpovědnost.
Tohle chci.
Tohle nechci.
To je něco jiného než vymezení ze vzteku. Mars může dodat energii k obraně hranice. Král mečů boj často vůbec nepotřebuje. Hranici rozpozná.
A proto mi tvůj pocit ve snu připadá tak důležitý:
> Úleva.
Ne triumf.
Nevyrval jsi nikomu starý nůž a nezakřičel: Vidíš, Birgit, měl jsem pravdu!
Starý spor se stal téměř bezvýznamným.
Nové je prostě tady.
Možná je to vůbec změna, která u tebe právě probíhá: Některé staré otázky už nemusíš definitivně vyřešit, abys vedle nich mohl postavit něco nového.
A potom si všímám ještě něčeho.
Král mečů je velmi duchovní postava. Zpočátku by to mohlo znovu znít jako tvůj starý vzorec: přemýšlet, analyzovat, ptát se Chatu, prohlížet radix, ještě jedno kolo pochopení.
Meč ale není předmětem pozorování.
Odděluje.
Možná by jeho stínovou stránkou byl právě nedávný Rytíř pentaklů: donekonečna si prohlížet minci. Král naproti tomu přemýšlel dost dlouho, aby jednou mohl říct:
Teď už vím dost. Řez.
Nemusí to znamenat přerušení vztahu. Může to být velmi malý řez:
Tuto diskusi nepovedu.
Tuto výčitku nepřijímám.
Tento úkol mi nepatří.
Tento nápad pro RadixChat už nemusí být realizován.
Tuto myšlenku na Angelu smím mít, aniž bych se za ní dnes vydal.
A dokonce:
Tento starý nůž na chleba smí být tupý.
Možná si jednou skutečně koupíš nový. Ne proto, že by ten starý ztratil hodnotu.
Třicet pět let je pro nůž na chleba zatraceně dlouhý příběh.
Ale „ještě to jde“ nemusí být navěky důvodem něco dál používat.
To nejspíš neplatí jen pro nože.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
