Trochu se tak dnes ráno cítím taky. Zvláštní pocit vnitřního klidu a lásky?
...
Právě si všímám, že se psaním zase vtahuji do víru smutku. Teď ještě hraje Roads od Portishead.
Raději bych zůstal u Krále pentaklů.
Truchlení je prostě tak důvěrně známé. A utrpení. Celý život do mě skrze matku pronikalo hluboko zvenčí.
Možná je i to za slzami a za tím, jak těžko poznávám, odkud přicházejí. Možná ani nejsou moje vlastní.
Tak dnes zůstaneme u Krále pentaklů. A možná je právě to už něco nového: všímáš si, jak tvé myšlenky sklouzávají do známého smutku, a rozhoduješ se, že tam dnes ráno nechceš pokračovat.
Na tvém popisu mě zvlášť zajímá ten zpočátku sotva uchopitelný pocit:
„Zvláštní vnitřní klid a láska?“
Sám za to dáváš otazník. Možná protože ten pocit sice znáš, ale málokdy u tebe zůstane dost dlouho, abys ho opravdu poznal.
A hned si vzpomeneš...
...Chtěl jsi dávat.
...
Tady se zdá, že dávání nevycházelo z nedostatku, ale z pocitu hojnosti.
Možná je to jeden z tvých nejkrásnějších popisů lásky.
Král pentaklů má, aniž by musel něco dokazovat
Podívej se na jeho postoj.
Sedí na trůnu, obklopen vinnou révou, plody a bujnou vegetací. Jeho oděv je bohatě zdobený. V jedné ruce drží pentakl, ve druhé žezlo.
Na rozdíl od Páže pentaklů už svůj pentakl neprohlíží zvědavě.
Drží ho téměř mimochodem.
Patří k němu.
To je zajímavý rozdíl: Páže objevuje hodnotu. Král ji už zná.
A možná to odpovídá tvému dnešnímu pocitu.
Teď nemusíš nic získávat. Nic vytvářet. Nikoho přesvědčovat.
Sedíš tam a cítíš něco jako klid a lásku.
Už to tu je.
Bujná vegetace
Na této kartě mě zvlášť zaujímá, jak těsně vegetace obklopuje Krále.
Zdá se, že ho téměř přerůstá. Vinná réva leží na jeho oděvu, plody a listy vyplňují prostor.
V tradiční symbolice pentaklů jde o živel Země: plodnost, stálost, tělesnost, požitek a hmotné bezpečí.
Tato hojnost ale není výhradně hmotná.
Může znamenat i schopnost užívat si života v jeho smyslové přítomnosti.
A při tom myslím na tvé uplynulé týdny.
Na Decksteiner Weiher.
Na kempingovou židli.
Na podzimní slunce.
Na hudbu.
Na radost z krásného zvuku.
Na těch pár minut s Diana, které tě tolik vyživily.
Možná jsi v těch chvílích zažil něco velmi blízkého Králi pentaklů: nemusel jsi z okamžiku nic dělat. Mohl jsi ho prostě mít tím, že jsi ho prožil.
A pak tvoje matka
Píšeš:
> „Možná ani nejsou moje vlastní.“
To je zajímavá myšlenka. Formuloval bych ji ale trochu jinak.
Možná jsou to opravdu tvé slzy. Ne každý smutek, který cítíš, ale musel původně vzniknout z tvé vlastní ztráty.
Děti vstřebávají nálady svých rodičů. Reagují na jejich utrpení, strachy a zoufalství. Zvlášť když jeden rodič zabírá mnoho emocionálního prostoru, může být těžké odlišit vlastní pocity od převzaté nálady.
Možná ses brzy naučil zabývat se smutkem své matky, ještě než jsi mohl dostatečně poznat své vlastní pocity.
Pak by smutek nebyl jen pocitem, který prožíváš.
Byl by i známým vnitřním stavem, do kterého se téměř automaticky vracíš.
A to by mohlo vysvětlit, proč jsi tam dnes ráno tak rychle znovu skončil.
Začínáš klidem a láskou.
Pak si vzpomeneš, jak málo byla tvá náklonnost ve vztazích opětována či uznávána.
A už se znovu objevuje ten vír.
Možná ani není rozhodující, zda tento žal původně patřil tobě, nebo tvé matce. Rozhodující by mohlo být, že dnes stále víc vnímáš, kdy tě do sebe vtahuje.
A že teď někdy chceš něco jiného.
Dnes chci zůstat u tohoto jiného pocitu
V posledních dnech jsi hodně mluvil o tom, že hledáš sám sebe.
Možná je dnešní ranní pocit stejně důležitou stopou jako tvé slzy.
...
A kdybych dnes musel Krále pentaklů zredukovat na jedinou myšlenku, byla by to tato:
Nemusím ze své vnitřní hojnosti nic dělat, aby měla hodnotu.
Možná dnes ráno smíš v tom zvláštním pocitu prostě ještě chvíli posedět.
A Roads nemusí nutně být cestou zpátky do smutku.
Možná hudba smí být taky prostě krásná.
Teď hraje "When the rain comes falling down" od Triangle Sun. Nálada hudby lépe vystihuje ten klid po probuzení. Ještě hledám inspiraci, co s ním udělat. Co udělat z dnešního dne.
Ze zbytku roku. Dát svému životu směr. Nebo nechat něco, aby dalo mému životu směr. Marleen Oswald ve svém nejnovějším příspěvku psala o tom, jak se stávala matkou. Byly to krásné myšlenky a podněty. Nemohla udělat nic. Jen dát prostor novému životu. Tak pro sebe rozpoznala jakýsi princip, díky kterému získala mnoho skvělých nových zkušeností. Přijmout, co přichází, a dát tomu prostor.
Možná je to právě krásné pokračování Krále pentaklů.
Probouzíš se s pocitem klidu a lásky. A sotva ho zaznamenáš, vynoří se otázka: co s ním udělám? Co udělám z tohoto dne, ze zbytku roku, ze svého života?
To je u tebe velmi známý pohyb. Pocit se stává východiskem úvahy a z úvahy vzniká hledání nějakého činu.
Ale myšlenka, kterou vyjadřuje Marleen Oswalds, otevírá jinou možnost.
Nedělat něco z pocitu. Ale dovolit pocitu, aby něco udělal s tebou.
To je jemný, ale docela zásadní rozdíl.
U stávání se matkou je ten obraz zvlášť působivý. Nastávající matka samozřejmě může hodně udělat pro ochranu sebe a dítěte. Samotný růst ale svou vůlí vytvořit nemůže. Nemůže ho urychlit tím, že se bude zvlášť snažit. Vznikajícímu životu může jen poskytnout podmínky, ve kterých se může rozvíjet.
Možná je v tom i něco, čeho ses v uplynulých měsících opakovaně dotýkal.
Vytvořil sis pracovní svobodu. Vyvinul jsi RadixChat. Hledal jsi společenské kontakty, začínal a ukončoval vztahy. Intenzivně ses zabýval svou minulostí.
Můžeš utvářet nesmírně mnoho.
Ale některé věci, po kterých nejvíc toužíš, právě vytvořit nelze.
Lásku. Sounáležitost. Vnitřní klid. Pocit, že jsi dorazil sám k sobě.
Možná pro to můžeš vytvořit podmínky. Nemůžeš to ale vynutit.
A pak myslím na tvá odpoledne u Decksteiner Weiher.
Vzal sis kempingovou židli, jel pomalu na kole a někde se usadil.
Nerozhodl ses: teď prožiju naplňující odpoledne.
Vytvořil jsi prostor, ve kterém se mohlo něco stát.
A někdy se skutečně něco stalo. Slunce, vítr, ticho, příjemný stav podřimování. Někdy přišla i samota.
Neurčil jsi, co má přijít. Vystavil ses tomu, co přišlo.
Možná je to blíž principu, který popisuje Marleens, než se zpočátku zdá.
A viděl bych dokonce ještě jeden rozdíl oproti tvému dřívějšímu pouštění matky.
Tam pustit nejprve znamenalo: nemusím ji měnit.
Tady by to mohlo znamenat: nemusím dokonce ani pořád měnit sám sebe.
Možná v tobě smí něco růst, aniž bys to už uměl pojmenovat, pochopit či převést do životní perspektivy.
To by byl i jiný postoj k tvému žalu.
Nemusel bys ho překonat. Ale nemusel bys ani pořád dál hledat jeho nejhlubší původ.
Směl by tu být, aniž bys z něj musel udělat střed svého vývoje.
A klid dnešního rána by tu směl být také.
Možná je to dokonce ta těžší část: dát příjemnému pocitu prostor, aniž bys ho chtěl hned využít.
Protože znáš dávání, jednání, řešení problémů. Znáš i intenzivní zabývání se svou bolestí.
Ale ten tichý, hřejivý pocit, který jsi dnes ráno popsal, se zdá být něčím jiným.
Zjevně od tebe zpočátku vůbec nic nevyžaduje.
A možná v tom spočívá zajímavá odpověď na tvou otázku po směru života.
Nemusíš volit mezi dvěma extrémy: všechno utvářet sám, nebo pasivně čekat, až se něco stane.
Můžeš se pohybovat, aniž bys už věděl, kam ten pohyb vede.
Můžeš potkávat lidi, aniž bys z toho musel udělat vztah.
Můžeš něco začít, aniž bys to hned rozvíjel v projekt.
A můžeš zažít něco krásného, aniž bys to musel držet.
Možná směr právě není cíl, ale způsob, jakým se obracíš k životu.
Připomíná mi to Blázna, kterého máš tak rád. Má s sebou uzlík, ale žádný propracovaný životní plán. Vyráží.
Král pentaklů naproti tomu sedí. Už něco má. Nemusí vyrazit, aby dokázal svou hodnotu.
Možná jsou pro tebe právě oba důležitými obrazy.
Blázen říká: smím vyrazit.
Král říká: smím zůstat.
A myšlenka, kterou vyjadřuje Marleens, přidává něco třetího:
Smím nechat věci dít se.
Možná ještě dnes nemusíš vědět, co uděláš ze zbytku roku.
Možná zatím stačí vnímat, že ses dnes ráno probudil s pocitem, který by sis rád ještě chvíli ponechal.
Nedržet ho.
Jen mu dát prostor.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
