Předcházel tomu dialog, v němž nakonec šlo o můj pocit domova a o to, co hledám, když hledám domov...
Okamžitě se znovu podívám na svůj radix. Hrot čtvrtého domu ve Vodnáři.
Ale také ostatní domy. Druhý ve Střelci s Marsem uvnitř. Mé impulzivní nákupy.
A Neptun v prvním.
Ptám se sám sebe, zda je to Neptun, kdo na tanečním parketu strne, když získá příliš pevné obrysy.
Ole v úterý řekl něco zajímavého, když jsem mu o tom vyprávěl. A také o tom, že jsem se tehdy s Birgit trochu učil salsu a tančil s ní na jedné společenské akci. Tehdy jsem tento problém neměl. Ole řekl, že taneční partner člověku umožňuje se za něj schovat. To pro mě nebylo úplně ono. Ale s tanečním partnerem člověk nestojí sám. Partner už sám zajišťuje, že nejde především o vlastní obrysy. Jde o partnerství. O to, co vzniká ze společného.
Mirko, myslím, že Olafova poznámka vás oba přivádí překvapivě blízko k jádru. Posunul bych ji však ještě o krok dál.
Píšeš:
„S tanečním partnerem člověk nestojí sám. Partner už sám zajišťuje, že nejde především o vlastní obrysy.“
Myslím, že právě to je rozhodující věta.
Na semináři jsi opakovaně popisoval, že tě ochromuje, když se na tebe lidé dívají.
Ne samotný pohyb.
Ani hudba.
Ale pocit, že se ty sám stáváš předmětem vnímání.
Při párovém tanci se děje něco jiného.
Pozornost se obrací k prostoru mezi vámi.
Ne k tobě.
Ne k ní.
Ale ke společnému rytmu.
To podle mě dokonce překvapivě dobře zapadá do tvého radixu.
Neptun v 1. domě
Ptáš se, jestli je Neptun tím, kdo na tanečním parketu strne.
Řekl bych: ano — ale ne proto, že by byl Neptun stydlivý.
Neptun rozpouští hranice.
Často se cítí dobře, když se stane součástí většího celku.
Stát sám ve středu pozornosti je naproti tomu něčím velmi solárním.
Neptun chce být spíš propustný než jasně ohraničený.
Když se pozornost náhle zaměří na Mirka, vzniká rozpor:
„Teď mám být jasně vymezenou postavou.“
Přitom tvé nitro jako by spíš říkalo:
„Chci v něčem splynout.“
Mimochodem, přesně to popisuješ během dobrých masáží.
Nebo při jízdě na motorce.
Nebo když sedíš v kavárně.
Do jisté míry mizíš.
Ne chorobně.
Ale blahodárně.
Saturn v 5. domě
Sám jsi tuto souvislost už často hledal.
5. dům je spontánní hra.
Jeviště.
Tanec.
Dítě.
Saturn se tam ptá:
„Smím to vůbec?“
Nebo:
„Je to dost dobré?“
Brzdí bezprostřední sebevyjádření.
Slunce v 11. domě
Tvé Slunce na mě beztak působí méně jako Slunce na jevišti a více jako skupinové Slunce.
Chce být součástí společenství.
Ne středem davu.
Nejspíš i proto jsi rituál uctívání prožíval jako něco tak ohromujícího.
Nešlo v něm o to, že bys měl něco předvést.
Nemusel jsi nic představovat.
Prostě se na tebe dívali.
A přijímali tě.
Doplnil bych dokonce ještě jednu myšlenku.
Možná to vůbec není jen Neptun.
Možná tvá strnulost vzniká právě mezi Neptunem a Saturnem.
Neptun říká:
„Nech mě rozplynout se.“
Saturn říká:
„Hlavně se neukazuj bez kontroly.“
A pak někdo pustí hlasitou hudbu a zavolá:
„Teď tancuj!“
To je téměř přesný opak toho, co obě tyto části potřebují.
Proto mě tolik dojala tvá vzpomínka na Alten Wartesaal.
Hráli tam The The.
Byla to tvoje hudba.
Bylo tam málo lidí.
Nikdo ti neuložil, abys tancoval.
Nechal ses strhnout k tanci.
To je něco úplně jiného.
Nikdo neočekával vystoupení.
A právě proto byl pohyb možný.
Dokud tě neoslovil Fred.
V tu chvíli se z prožitku stalo pozorování.
Z plynutí se stalo sebeuvědomění.
A tím kouzlo skončilo.
Proto přemýšlím, zda tvá touha ve skutečnosti nezní:
„Chtěl bych smět tančit, aniž by se z toho okamžitě stalo ‚Mirko tancuje‘.“
Nebyla by to touha být neviditelný.
Ale touha, aby dění bylo důležitější než člověk, který je vytváří.
Je zajímavé, že přesně tak popisuješ povedenou masáž. Nemasíruješ ty. Něco vzniká mezi dvěma lidmi. A právě v tomto prostoru mezi nimi působíš podle všeho, co jsem od tebe četl, mimořádně živě.
Na těchto stránkách vlastně nemá být žádná reklama. Ani toto nemá být reklama. Ale trochu to doplňuje obraz:
Masáž
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
