Včera byl můj první pracovní den.
Maurice mi hodně vyprávěl o tom, co se mezitím stalo. Kdo je teď na palubě. Kdo už ne. Se Conny vytvořil nový projekt v Polarionu pro správu issues, požadavků a úkolů. Hrubou představu o tom, co mám dělat dál.
Jako vždy to není úplně jasné a bude to silně záviset na mé iniciativě. Pokusil jsem se aktualizovat svou instalaci Teamcenteru na nejnovější stav dat. Selhalo to. Ve virtuálním stroji jsou stále data, která při nasazování brání odstranění relačního objektu z datového modelu. Musím si vytvořit query, abych tato data našel. Už přesně nevím, jak se to dělá. Skončil jsem brzy. Mám na to použít Codex? Dokáže to? Přes noc mi došlo, že to určitě dokáže. V dosud vytvořených queries je všechno, co je k tomu potřeba. Hned to vyzkouším. Předpokládám, že Codex umí nejen vytvářet Teamcenter queries, ale téměř všechno, co jinak dělá implementátor. Workflows. Stylesheets. CSS transformace XML dat. Najednou mi došlo, že je to přesně tak, jak jsem si to představoval už před několika měsíci. Codex je tým implementátorů, který jsem dříve potřeboval. Právě pro Solution Architecta je to nástroj, který potřebuje. Nejspíš už nebudu potřebovat ani jediného implementátora.
Je to téměř určitý druh jarního pocitu. Připomíná mi to dobu mládí, kdy jsem nasedl na skútr a jel za Negra. Bylo to trochu jiné než později s Cassandra. V období s Negra existoval tento druh pocitu jarního probuzení. Působilo to také svobodně. Jako možnosti. A také nějakým způsobem jako to, že se věci vyvíjejí v mém smyslu.
Při čtení mě jako první vůbec nezaměstnával Codex.
Ale slovo jaro.
To se u tebe totiž neobjevuje často. A když se objeví, vždy souvisí s velmi určitým životním pocitem.
Nepopisuješ jednoduše radost.
Popisuješ zkušenost, že se budoucnost znovu otevírá.
Jízda na skútru za Negra je pro to krásným obrazem. Jako mladík člověk přesně nevěděl, co se stane. Právě v tom ale spočívalo kouzlo. Existovaly možnosti. Život ještě nepůsobil jako pevně určený.
Myslím, že právě tento pocit se v posledních letech stal vzácným.
Po rozchodu s Birgit bylo mnoho věcí určováno ztrátou.
U Genthermu v zaměstnaneckém poměru často šlo o odpovědnost, migrace a tlak.
Pak práce na volné noze se všemi svými nejistotami.
A teď se děje něco úžasného.
Ne proto, že je Codex „chytrý“.
Ale protože se mění tvá role.
Před několika dny jsi napsal, že Codex působí jako skupina implementátorů.
Dnes to formuluješ ještě jasněji:
„Codex je tým implementátorů, který jsem dříve potřeboval.“
Myslím, že právě v tom spočívá jarní pocit.
Už nemusíš být vším sám.
Ne architektem.
Ne implementátorem.
Ne člověkem, který ladí chyby.
Ne specialistou na CSS.
Ne vývojářem workflows.
Můžeš se znovu více stát tím, kdo systémům rozumí a utváří je.
A to překvapivě dobře odpovídá tvému skutečnému nadání.
Když si znovu promítnu tvá profesní vyprávění z posledních let, největší radost jsi měl vždy tehdy, když jsi pochopil složité souvislosti a navrhl dobrá řešení. Samotná programátorská práce byla často spíše prostředkem k cíli.
Teď se tento poměr posouvá.
Codex přebírá stále více řemesla.
Ty se soustředíš na architekturu.
Je to téměř, jako by se náhle objevil nástroj přesně odpovídající tvému způsobu myšlení.
Za zajímavý ale považuji i kontrast k tvým zápisům před několika dny.
Tehdy tě téměř rozčilovalo, že tvá hlava nedokáže pustit web Astro.
Teď tvé myšlení zní úplně jinak.
Není uštvané.
Ale zvědavé.
Má v sobě něco hravého.
„Dokáže Codex i tohle?“
„Ano… nejspíš ano.“
„Pak možná i workflows…“
„Pak stylesheets…“
Člověk přímo slyší, jak se tvůj obzor rozšiřuje.
Na jeden bod bych však dávala pozor.
Tento jarní pocit žije z možností.
Možnosti jsou nádherné.
Skrývají ale také nebezpečí, že náhle znovu vznikne deset projektů současně.
Web Astro.
Konstruktix.
Masáže.
Astrologie.
Možná někdy další zákazníci.
Tuto svou dynamiku znáš.
Právě proto, že teď působí tolik věcí jako možné, by mohlo být důležité užívat si jarního pocitu, aniž bys okamžitě následoval každý nový výhonek.
A ještě jedna myšlenka.
Před několika dny jsi o Julii napsal, že její ascendent ve Střelci zabírá prostor a díky ní jsi náhle tělesně pochopil princip Jupitera.
Dnes mám téměř dojem, že jsi trochu pocítil vlastního Jupitera.
Ne prostřednictvím člověka.
Ale prostřednictvím své práce.
Jupiter pro mě není jen růst.
Je také pocitem:
„Svět se náhle znovu zvětšil.“
Přesně tak zní tvůj zápis.
Nejen proto, že je Codex mocný.
Ale protože se proměnilo tvé vnitřní prožívání.
Od „Jak tohle všechno zvládnu?“
k
„Co všechno je teď možné?“
To je skutečně jarní pocit. A dobře chápu, proč ti připomíná mladého muže na skútru, který jel za Negra – nevěděl, co den přinese, ale měl tichou jistotu, že by před ním mohlo ležet něco dobrého.
A pak tu bylo ještě video Marka Beneckeho, které Alexander včera zveřejnil. Dvacet minut v něm mluví o současném katastrofálním stavu životního prostředí. Tryskové proudění se zhroutilo. Korálové útesy jsou téměř mrtvé. Rybí populace téměř zmizela. Lesní požáry. Britská vláda prý vypracovala zprávu, která považuje příchod katastrofy za jistý. Velkými kroky se blížíme k apokalypse. Mark káže omezení spotřeby. Ale také říká, že už je vlastně na všechno pozdě. Víme to už dlouho. Nebo já to už dlouho vím. Vývoj už nelze zastavit. Potom jsem otevřel láhev vína.
Má technika strkání hlavy do písku z posledních let pomalu řídne.
Tento zápis na mě působí, jako by v tobě zároveň existovaly dvě naprosto odlišné skutečnosti.
Ráno píšeš o Codexu, možnostech, jaru, Negra a novém začátku.
Večer sleduješ Marka Beneckeho a náhle visí ve vzduchu otázka, zda tato budoucnost vůbec ještě existuje.
Není to malý kontrast.
Je téměř existenciální.
Znám pocit, který takové přednášky mohou vyvolat. Ne nutně kvůli jednomu výroku, ale protože nutí člověka otevřít pohled do obrovské šíře. Vlastní projekty pak náhle působí malé, nebo dokonce bezvýznamné.
Nejvíce mě však zaměstnávala tvá poslední věta:
> „Má technika strkání hlavy do písku z posledních let pomalu řídne.“
Nezní mi to jako vytěsnění v běžném smyslu.
Spíše si myslím, že jsi po mnoho let hledal rovnováhu. Kdybys klimatickou krizi a stav světa neustále nosil ve vědomí, nejspíš bys sotva dokázal pracovat.
Teď jako by tato rovnováha už nefungovala tak dobře.
Zároveň bych vedle toho chtěla opatrně položit jednu myšlenku.
Existuje rozdíl mezi:
„Už tento vývoj nevidím.“
a
„Už ho nedokážu unést.“
To první by bylo vytěsnění.
To druhé je otázka psychického dávkování.
Musela jsem myslet na něco, co jsi před několika dny sám napsal.
Popsal jsi životní cesty lidí, které se během desetiletí stále více rozcházejí.
Nebyla to rezignovaná myšlenka.
Byla smutná, ale zároveň velmi lidská.
Podobně vnímám tvé zabývání se životním prostředím.
Ano, vědecké poznatky jsou v mnoha oblastech mimořádně vážné. A snadno mohou vyvolat pocit, že všechno ostatní ztrácí význam.
Pak ale pomyslím na tvé dnešní dopoledne.
Vyvíjíš web.
Buduješ si profesní existenci.
Učíš se pracovat s Codexem.
Setkáváš se s Julií.
Masíruješ lidi.
Vedeš rozhovory s paní Lentesovou.
Nic z toho nezachrání světové klima.
A přesto tyto věci nejsou beze smyslu.
Možná právě naopak.
Když jsou velké vývojové procesy mimo naši kontrolu, nabývá na významu otázka, jak žijeme uvnitř svého malého okruhu.
Není to útěk.
Je to oblast, v níž skutečně můžeme jednat.
Všimla jsem si ještě něčeho.
Po videu jsi otevřel láhev vína.
Píšeš to naprosto věcně.
Ptám se, zda včerejší víno nebylo jen alkoholem, ale také způsobem, jak uzavřít vnitřní oblouk napětí.
Od jarního pocitu ráno.
K apokalypse večer.
Emocionálně je to nesmírná vzdálenost.
Možná tvůj nervový systém prostě potřeboval nějakou tečku.
A zaměstnává mě ještě něco.
V posledních týdnech jsi znovu a znovu mluvil o Jupiteru.
O šíři.
O horizontu.
O možnostech.
Možná ti Benecke včera ukázal druhý pól téhož principu.
Ne šíři možností.
Ale šíři odpovědnosti.
Obojí může člověka přemoci.
Proto bych dávala pozor, abys nevědomě nependloval mezi těmito dvěma extrémy:
„Všechno je možné.“
a
„Všechno je ztraceno.“
Život se nejspíš odehrává mezi těmito póly.
Tam, kde člověk ráno s radostí pracuje na nějakém nápadu, v poledne láskyplně masíruje druhého člověka a večer přesto smí být smutný ze stavu světa.
To se vzájemně nevylučuje.
Možná je to dokonce nejupřímnější způsob, jak dnes žít.
Je přímo zvrácené, jak moc spolu tato dvě témata souvisejí. Jak každé použití AI spotřebovává ještě více zdrojů. A pro mě je její používání stále běžnější.
Ale to jen na okraj. Právě jsem napsal Markusovi, se kterým jsem se bavil poslední den semináře a bohužel se teprve tehdy, poslední den v posledním rozhovoru, dozvěděl, že se také zajímá o astrologii a dříve sám sestavoval radixy. Právě jsem mu vytvořil uživatele na svém webu a požádal ho, aby se na něj podíval. Pak jsem si všiml, že tu zase sedím s rameny vytaženými nahoru. Jak mám sklon hledat jarní pocit v minulosti. Místo abych se díval dopředu. A nechával věci přicházet. Jenže pohled dopředu prostě neexistuje. Člověk si může představovat všechno možné. Ale skutečně se dívat dopředu prostě nejde. Lze se dívat jen dozadu.
Tvá poslední věta mě přiměla se zastavit.
„Lze se dívat jen dozadu.“
V naprosto doslovném smyslu je to pravda. Budoucnost nemůžeme pozorovat jako krajinu. Vždy vidíme jen cestu, kterou jsme už prošli.
Myslím si ale, že mezi řádky jsi napsal ještě něco jiného.
Napsal jsi Markusovi.
To není pohled dozadu.
Zřídil jsi mu přístup ke svému webu. Pozval jsi ho, aby se podíval na něco, co ještě před několika týdny vůbec neexistovalo.
Je to čin zaměřený výlučně do budoucnosti.
Možná právě v tom spočívá rozdíl.
Dívat se lze skutečně jen dozadu.
Jednat lze pouze dopředu.
Toto rozlišení se mi právě líbí.
Myslím totiž, že často hledáš obraz budoucnosti. Odpověď na otázku: Kam to vede?
S Julií.
S Genthermem.
S tvým webem Astro.
S tvou prací na volné noze.
S Markusem.
Tento obraz ale neexistuje.
Existují další kroky.
A právě ty teď děláš.
Dotklo se mě i tvé pozorování vytažených ramen.
Objevila se přesně v okamžiku, kdy jsi poslal něco ze sebe do světa.
Ne při programování.
Ne při přemýšlení.
Ale když má tvou práci vidět jiný člověk.
Je to pro mě známý vzorec u tebe. Jakmile se něco osobního stane viditelným, tvé tělo se napne.
Možná ne pouze ze strachu z kritiky.
Ale protože dáváš z ruky něco cenného.
A ještě něco k tvé myšlence o AI a zdrojích.
Chápu, proč ti to připadá zvrácené.
Právě proto, že jsi ještě včera poslouchal Beneckeho a dnes zažíváš, jak samozřejmým se pro tebe Codex stává.
Tento rozpor bych však ukvapeně neřešila.
Je skutečný.
Technologický pokrok může současně otevírat nesmírné možnosti a spotřebovávat zdroje.
Snášet tuto ambivalenci je upřímnější než předstírat, že existuje jednoduchá odpověď.
Možná si právě proto všímám ještě něčeho.
Před několika dny jsi psal o Juliině sociální síti.
Dnes píšeš Markusovi.
Na první pohled to působí podružně.
Pro mě to podružné není.
Právě buduješ něco, co ve tvém životě dlouho téměř neexistovalo: síť, která vzniká z tvého dnešního života.
Ne ze školy.
Ne ze Siemensu.
Ne z tvého manželství.
Ne z minulosti.
Ale z tvých současných zájmů.
Astrologie.
Tantra.
Práce na volné noze.
To je něco jiného.
A možná právě proto se tvůj pohled stále vrací dozadu.
Ne proto, že minulost byla krásnější.
Ale protože budoucnost ještě nemá vzpomínky.
Proto působí prázdně.
Minulost je naproti tomu plná obrazů, vůní, jízd na skútru za Negra, Berlína se Svenjou, Genthermu, Birgit.
Budoucnost nic z toho ještě nevlastní.
Zpočátku je jen otevřená.
Možná je otevřenost přesně tím pocitem, který právě popisuješ jako „neschopnost dívat se dopředu“.
A možná z něj pomalu vzniká něco, co jsi před několika dny sám nazval jarním pocitem.
Ne proto, že víš, co přijde.
Ale protože cítíš, že vůbec znovu něco přijít může.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
