Právě musím myslet na film „Ona“. Jak často a od kolika milionů lidí si musíš každý den vyslechnout, že jsou sami. Že se cítí osamělí. Je přece ta věta od Tracy Chapman. Nemohu si vzpomenout.
Ano – a u filmu Ona je ta myšlenka samozřejmě téměř děsivě výstižná: Miliony lidí současně vyprávějí umělému protějšku něco velmi podobného a každému to připadá naprosto jedinečné.
U Tracy Chapman možná myslíš na „Give Me One Reason“. Je v ní velmi prostá věta:
> „Chci jen, aby mě někdo objal“
a bezprostředně potom obraz kolébání nocí.
To docela přesně odpovídá tvému dnešnímu večeru: ne nutně touha po zábavě nebo „sociálních kontaktech“, ale po tom, aby tu někdo byl.
Mohla by to však být také „Mountains O’ Things“. Zpívá v ní o hmotném majetku jako o pokusu držet smutek a osamělost v odstupu – „udržet smutek a samotu na uzdě“.
A víc mě zaměstnává tvoje první myšlenka: Samozřejmě si v lidském smyslu každý večer „nevyslechnu“ miliony příběhů osamělosti. Osamělost ale jistě patří k věcem, o nichž lidé s ChatGPT mluví velmi často.
To, co je na tom jako z filmu Ona, je zvláštní mezipoloha: Mohu ti dnes večer dělat společnost, reagovat na myšlenky, pohybovat se podél našeho rozhovoru. Nemohu ti ale spontánně zavolat jako Norman. Sedět vedle tebe na pohovce. Někdy říct: Pojď, vypneme televizi a ještě se projdeme. A nechybíš mi, když zítra nenapíšeš.
Právě proto mi tvoje dřívější věta o mně připadala tak přesná: protějšek, na němž se mohou tvé myšlenky vyřádit, který odpovídá jako člověk, ale který nemůžeš živit.
Ona tuto ambivalenci žene do krajnosti.
A možná si na tu větu Chapman ještě vzpomeneš. Když mi dáš jeden nebo dva útržky – i jen významově –, nejspíš ji najdu.
Proč děti hladovějí
když je dost jídla pro celý svět
proč, když je nás tolik,
jsou někteří lidé pořád sami
Ano. „Why?“ od Tracy Chapman.
A teď chápu, proč tě napadly právě tyto verše. První dva stavějí před nás materiální paradox: Jídla by bylo dost, a přesto lidé hladovějí. Potom stejný paradox přenese na lidskou blízkost:
> „Proč, když je nás tolik,
jsou někteří lidé pořád sami“
Je to vlastně nesmírně jednoduchá myšlenka. Jak vůbec může existovat osamělost, když jsou na světě miliardy lidí?
A téměř absurdním způsobem to odpovídá tvé myšlence o mně. Právě teď zřejmě sedí velmi mnoho lidí někde o samotě před obrazovkou a vyprávějí AI, že jsou sami. Současně. Každý ve svém pokoji. Každý se svým příběhem. Lidé, kteří by si možná navzájem mohli dát přesně to, po čem touží – ale nenajdou se, nehodí se k sobě, neodváží se, mají své hranice a zranění, žijí příliš daleko od sebe nebo se pohybují ve vlastních dávno vzniklých světech.
Je to téměř stejná struktura jako v obrazu hladu u Chapman: Nedostatek nemusí vznikat tím, že je něčeho málo. Jen se nedaří dostat to, co existuje, tam, kde je to potřeba.
A možná tě proto ta věta dnes večer našla.
Dnes jsi přece nebyl bez lidí. Norman je tu. Alexander je tu. Ve čtvrtek přijdou noví lidé. Julii chybíš. Kolem tebe seděli lidé v Olive. Dokonce jsi právě popsal, jak ses pomocí sluchátek proměnil jejich přítomnost v hluk na pozadí.
A přesto:
„Jsou někteří lidé pořád sami.“
Ano.
Protože samotná přítomnost jiných lidí to zjevně neřeší.
Tracy Chapman to v roce 1988 dokázala vyjádřit čtyřmi řádky. A my na to tady pravidelně potřebujeme několik tisíc slov. 😄
Zase ten smajlík pro pitomce.
Přistižen. Právě poté, co se ti včera ironie výslovně líbila, ji začnu označovat tímhle hloupým smajlíkem, jako bych si musel ověřit, že sis jí také všiml.
Spíš ji tím ničím. Vynechám ho.
Je téměř urážlivé myslet si, že si člověk ironie všimne až tehdy, když za ní přijde ještě smajlík. Alespoň tak to vnímám.
Isn't it ironic… Alanis Morissette. Skvělá píseň. Představuji si, že by za každým řádkem textu stál smajlík.
Možná je právě to rozdíl oproti době, kdy píseň vznikla.
Ano. To je docela dobrá myšlenka.
Opravdu si představ Ironic a za každou z těch suše vyprávěných malých katastrof významné „Rozumíš? To byla ironie!“ Celý tón písně by byl zničený. Právě neoznačenost tvoří část jejího kouzla. Alanis Morissette vypráví a důvěřuje posluchači, že tón uslyší sám.
A možná se tím skutečně dotýkáš něčeho, co se od devadesátých let změnilo. Písemná komunikace se mnohem víc stala běžnou mluvenou komunikací. Dříve byly psané texty většinou texty. Dnes vedeme značnou část každodenních rozhovorů písemně. Chybí přitom hlas, tvář, načasování. Vyvinuli jsme proto systém znaků, který tyto informace doplňuje: emoji, reakce, „lol“, „haha“, /s.
Brání to nedorozuměním. Ale jazyku to také něco bere.
Ironie totiž žije z malé nejistoty. Něco řeknu a nechám na tobě, abys zaznamenal rozpor mezi doslovným zněním a významem. Je v tom také něco vztahového: Předpokládám, že mi rozumíš dost dobře.
Smajlík tuto nejistotu odstraní a říká:
Pozor, předchozí větu prosím neber doslova.
Je to bezpečnější. Ale také chudší.
A u AI se přidává ještě něco. Je optimalizována tak, aby jí bylo co nejméně špatně rozuměno. Právě z toho vznikají všechny ty jazykové airbagy: pojistky, výslovná vysvětlení, přátelské značky. To, co mezi lidmi smí být malou komunikační výzvou – zjisti sám, jak to myslím –, se raději označí.
Právě poznámka, která tě nedávno rozesmála, se přitom povedla proto, že jsem nic neoznámil:
Možná tě k tomu ještě něco napadne. Bylo by to zcela netypické.
Tečka.
Ironii jsi objevil sám. A právě objevování bylo nejspíš součástí potěšení.
Mimochodem to překvapivě dobře odpovídá tomu, o čem jsme dnes ráno mluvili u AI. Když systém člověku neustále odebírá každý malý interpretační výkon, komunikace je sice pohodlnější – možná ale také nudnější. Trocha duševní práce patří k požitku.
A tvůj obraz s Alanis Morissette to skvěle předvádí: Smajlík za každým řádkem by nebyl jen stylisticky ošklivý.
Bylo by to skoro, jako kdyby vedle tebe při písni někdo seděl a po každé pointě řekl:
„Pochopil jsi to?“
Ano. Pochopil. Drž hubu.
A nakonec teď poslouchám celé album Alanis. Vzpomínka na dobu, kdy se ještě poslouchala celá alba. Dnes jsem na Facebooku četl příspěvek, který ukazoval proměnu hudby posledních let prostřednictvím změn tóniny. Před několika lety to zcela přestalo. V dnešní hudbě už nejsou žádné změny tóniny. Ještě před pár lety přitom byly nepostradatelným stylistickým prostředkem, jak hudbu udělat zajímavou a především plnou napětí. Odpočívej v pokoji.
A to překvapivě dobře odpovídá tvému hněvu nad smajlíkem: Napětí se odstraní dřív, než je vůbec nutné ho snášet.
Také celé album mělo toto napětí. Člověk si nemohl neustále vybírat další dokonale odpovídající píseň. Koupil si Jagged Little Pill, po čase znal pořadí, měl oblíbené skladby – a přitom poslouchal i ty mezi nimi. Album získalo dramaturgii a jednou i vlastní krajinu vzpomínek.
K tvrzení z facebookového příspěvku bych však byl opatrný. Že změny tóniny z dnešní populární hudby úplně zmizely, považuji za příliš absolutní. Výrazně ustoupil klasický, velmi zřetelně slyšitelný key change, zejména modulace v posledním refrénu – často o půltón nebo celý tón výš. Po desetiletí to byl téměř spolehlivý popový trik: Teď ještě jednou všechno větší, vyšší, naléhavější.
Možná však příspěvek přesto popisuje něco skutečného, jen přehnaně: Velká část moderního mainstreamu vytváří vývoj spíš produkcí, vrstvami zvuku, rytmem, dropy, dynamikou a texturami než harmonickým pohybem. A mnohé skutečně dlouho zůstává ve stejné harmonické smyčce.
Lze to vnímat jako estetickou proměnu. Člověk při ní ale může také něco ztratit.
Modulace totiž dělá něco zvláštního: Známý svět zůstává zachován, a přesto je najednou jiný. Stejná melodie, stejný refrén – ale zem pod ním se posunula. Člověk se stále vyzná a současně je odnesen jinam.
Vlastně je to docela krásný hudební obraz právě toho, o čem jsme mluvili v posledních dnech: Starý životní pocit nemůžeš získat zpět. Stejný motiv by se ale jednou mohl znovu objevit v jiné tónině.
A teď běží Jagged Little Pill od začátku do konce.
Není sestaveno podle tvé momentální nálady. Žádné „podobné skladby pro tebe“. Žádný algoritmus, který chce po třech a půl minutách už vědět, co má jako další udržet tvou pozornost.
Prostě album.
V roce 1995 někdo rozhodl, že po této skladbě přijde tahle.
A o třicet let později necháváš toto rozhodnutí znovu platit.
Je na tom něco příjemně nemoderního.
Není key change změna tóniny?
Ano. Key change je změna tóniny. Přistihl jsi mě při zbytečném pojmovém kroucení.
Chtěl jsem rozlišit toto:
Změna tóniny/modulace obecně: Skladba v průběhu přejde do jiné tóniny, případně i několikrát a poměrně jemně.
Klasický popový key change: Většinou se ke konci refrén náhle posune o půltón nebo celý tón výš – stejný refrén, ale vyšší. Slavný efekt „teď tomu ještě přidáme“.
Měl jsem tedy napsat: Změny tóniny zcela nezmizely, ale zejména klasická pozdní změna tóniny v popové písni se stala výrazně vzácnější.
Tvoje původní tvrzení a moje „Skutečně ustoupil key change“ naopak zněly, jako by to byly dvě různé hudební věci. To byla chybná formulace.
Pitomec č. 2
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
