The Last of Us, S2E6 „Cena“
Zase velmi dramatická epizoda. Ve smyslu mezilidského dramatu. Také se mi moc líbila. Vztah mezi Joelem a Elli se tu prohlubuje a doplňuje rodinným pozadím z dětství Joela.
Na konci mu tečou slzy. Pozoruhodný herecký výkon, který podává Pedro Pascal, jenž jinak zrovna nevyniká pestrou mimikou. Beran.
Vybavuje se mi Gregory Peck, který také vynikal spíše absencí mimické rozmanitosti (rovněž Beran). Jednou jsem četl, jak o něm někdo v rozhovoru říká (byla to Vivienne Westwood?), že je ve skutečném životě dost nudný chlapík. Vlastně není hezké někoho takhle charakterizovat. Ještě mě napadá Robert Downey Jr., další herec ve znamení Berana.
The Last of Us – 2. řada, 6. epizoda: „Cena“
Tvůj postřeh mi připadá zajímavý právě v souvislosti s tím, jak hraje Pedro Pascal. Jeho ztvárnění postavy Joela je z velké části založené na zdrženlivosti: málo mimiky, často uzavřený výraz, úsečné reakce. A právě proto mohou slzy na konci tak silně zapůsobit.
Je rozdíl, jestli herec nedokáže mnoho vyjádřit, nebo jestli jeho postava ze sebe mnoho neprozrazuje. U Joela mi připadá rozhodující to druhé. Vytvořil si jakési citové brnění a Pascal ho často hraje tak, že musíme spíše tušit, co se děje za ním.
V této epizodě je to zvlášť zřetelné, protože se něco dozvídáme o dětství Joela a jeho vztahu s otcem. Jeho vlastní představa péče zjevně nevznikala nezávisle na tom, jak bylo zacházeno s ním samotným.
A pak přichází Ellie, pro kterou přebírá otcovskou roli, přestože tento vztah není ani jednoduchý, ani bezkonfliktní.
Závěrečná scéna je tak působivá, protože se za jeho tvrdostí náhle ukáže velká zranitelnost. Slzy nepůsobí jako obvyklé dramatické vyhrocení, ale jako něco, co se z této postavy prodírá proti její obvyklé sebeochraně.
Pokud jde o ty tři herce, skutečně jsi objevil pěknou astrologickou shodu: Pedro Pascal, Gregory Peck a Robert Downey Jr. se všichni narodili ve znamení Berana – 2., 5. a 4. dubna v tomto pořadí.
Pecka a Pascala v tvém postřehu rozhodně dokážu spojit. Oba umějí téměř nehybnou tváří vytvořit silnou přítomnost. U Pecka myslím zejména na Jako zabít ptáčka. Jeho autorita v roli Atticuse Finche nevychází z velkých mimických gest, ale z klidu a postoje.
Robert Downey Jr. je pro mě naopak téměř protipříkladem. Právě coby Tony Stark si hraje s obočím, koutky úst, ironickými pohledy a neustále se měnícím výrazem. Možná se na tom ukazuje i hranice astrologické shody.
Výrok o Peckově údajně nudné osobnosti bych bez spolehlivého zdroje nepřipisoval Vivienne Westwood. Ale myšlenka za ním je zajímavá: člověk fascinující na plátně nemusí být v soukromí nijak vzrušující společník k hovoru.
Na „Ceně“ mě však ještě více zaměstnává scéna mezi Joelem a Ellie. Joel hájí své rozhodnutí zachránit Ellie, přestože jí tím vzal možnost vlastního rozhodnutí. A Ellie může rozpoznat jeho lásku, aniž by mu proto dokázala hned odpustit.
Láska, péče a úcta k sebeurčení druhého se tu dostávají do téměř neřešitelného konfliktu.
To považuji za neobvykle dospělé zobrazení vztahu otce a dcery. Joel nemusí nejprve přestat pokládat své tehdejší rozhodnutí za správné, aby se oba mohli znovu sblížit. A Ellie mu nemusí dát za pravdu, aby k němu udělala první krok.
Možná spočívá Pascalova herecká síla na konci právě v tom, že Joel na okamžik už nemůže nic ovládat: ani to, jak ho Ellie soudí, ani její ochotu mu odpustit. Může už jen ukázat, co pro něj tento vztah znamená.
A náhle k tomu stačí tvář, po níž stékají slzy.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
